VLÁDA OLIGARCHŮ V POSTSOCIALISTICKÝCH ZEMÍCH VÝCHODU

Známý a levicí naprosto bezvýhradně uznávaný politolog Oskar Krejčí v jednom ze svých posledních textů napsal, cituji: „…Politický prostor ovládli oligarchové prostřednictvím mocichtivých jedinců, kteří se ucházeli o politickou moc. Ta sametová byla dovršena až transformací nové mocenské elity v procesu privatizace. Nejde jen o to, jak draví politici z ODS vystřídali romantiky z Občanského fóra. Důležitější je, že nově vytvořená úzká vrstva velkých zbohatlíků s jejich bezpracně získanými majetky položila základy přeměny liberální demokracie v oligarchii. Tato choroba byla v genetickém kódu sametové revoluce od samého počátku, což je patrné i z toho, že zasáhla všechny postsocialistické země od Aše až po Vladivostok“. Konec citace. Důvod proč se tak stalo byl, alespoň podle jeho názoru, diletantismus nově nastupující moci. V naší zemi pak konkrétně politiků ODS.

Mám na věc trochu jiný názor. Od věky věků vládli lidstvu bohatí, buďto přímo, nebo prostřednictvím svých nádeníků, které sociologové dneska nazývají obslužnou elitou. Kapitalismus, který živelně vznikal po dvě staletí, pozvolna soustřeďoval majetek, bohatství a kapitál do rukou úzké a především stále se zužující skupiny nejbohatších z bohatých. Ti měli ve svých rukou faktickou moc a někteří z jejich reprezentantů získávali pak i veřejnou vládu, čti politickou moc. Ta za všech okolností uskutečňovala realizaci zájmů širší či užší vrstvy bohatých.

Dovoluji si tvrdit, že od samého počátku politického vítězství měšťanstva nad feudální vrchností, měli ve všech zemích skutečnou moc příslušníci nejbohatších velkorodin. I proto měšťanstvu, čti buržoasii, tak dlouho trvalo, než povolilo „lidu“ všeobecné, přímé a rovné volební právo s tajným hlasováním, alias „demokracii“. Přesněji řečeno její iluzi, nazývanou zastupitelská demokracie. Vlastníci největšího kapitálu dovolili zmíněné volby politických elit tehdy a až tehdy, když už měli vypracované metody, které jim zajišťovaly, že zvolení zastupitelé budou především, ne-li pouze, i nadále prosazovat jejich zájmy. Zmínění boháči i v liberálním kapitalismu si tedy uchovali reálnou moc, i když politická vláda byla vytvářena volbami, údajně dokonce svobodnými.

Na tomto místě stojí za připomenutí, že takovéto formy demokracie někteří filosofové liberální demokracie nazývali polyarchií. Ten název se sice neujal, snad právě proto, že inspirzuje myšlenky na možný vznik oligarchie. Ta se začíná vytvářet díky neustále se zvyšující koncentraci majetku, bohatství a kapitálu v čím dále menším počtu rodin, čili ve vzniku vrstvy superboháčů.

Uvedený proces se uskutečňoval po dlouhou dobu a proto pro širokou veřejnost jaksi nepozorovaně. Po vítězství buržoazních revolucí se nedokázali nejbohatší ihned konsolidovat ve společenskou vrstvu. Z některých chytrých příslušníků nejvyšší šlechty se poměrně snadno stávali superbohatí bankéři. Dlouhodobý konkurenční proces koncentrování kapitálu nakonec umožnil i nejúspěšnějším z měšťanů dostat se do privilegované vrstvy superbohatých. Postupně se tak ustavovala úzká skupina superboháčů, kteří postupně dokázali definovat své skupinové zájmy a prosazovat svou reálnou moc. Skupiny příslušníků skryté moci superboháčů i příslušníci viditelných politických vlád, od těch dob tvoří propletence reálné nadvlády v jednotlivých zemích a v současnosti se pokouší o definitivní nadvládu nad celým světem.

Příslušníci politické moci, čti veřejností zvolených vlád, patří skoro všichni ke skupině lidí toužících po vlivu, moci, rozhodování o veřejných problémech, čili o veřejném vládnutí. Ti se rekrutují ze všech sociálních vrstev. Vrstva superboháčů už má sice praktickou moc díky svému obrovskému majetku, leč i mezi nimi se vyskytují takoví, kteří touží navíc ještě po politické moci. Díky naplnění jejich tužeb vznikají pak celé veřejnosti zřejmé oligarchie. Sociální vrstva superboháčů je skrytou komplexní, až totalitní mocí prakticky ve všech dnešních zemích, které sami sebe označují za demokracie. Superboháč osobně nemusí být příslušníkem zvolené moci, aby byl reálným oligarchu. Stačí, když se veřejně v politice angažuje a silně rozhodování politiků ovlivňuje.

Abych to zdůraznil, tak opakuji, že vznik oligarchů trval v kapitalismu dlouho. Ovšem od počátku liberálního kapitalismu byl jeho vznik neodvratný. Což se plně potvrdilo po rozpadu moci, která světové oligarchy držela alespoň trochu na uzdě, moci Sovětského svazu. Od jeho rozpadu začali, alespoň někteří nedočkaví, „vylézat“ urychleně z temných děr (deep state), aby se pokusili, v rámci globalizace, o ovládnutí celého světa.

V postsovětském prostoru došlo k restauraci kapitalismu, nikoliv k vítězství svobody a demokracie, jak se záměrně hlásá. Proces navíc probíhal v podmínkách do velké míry globálního kapitalismus a tedy za skryté moci superboháčů vlastnících, jak se dneska říká, nadnárodní korporace. Ti měli už tehdy a dneska mají ještě větší, vliv na veškeré dění, nejen to politické ve všech postsocialistických státech. Jde v reálu především o největší bankéře a „investory“, čili financiéry světa.

Obnova kapitalismu v postsovětském prostoru proběhla, ve srovnání s jeho dějinným vývojem doslova bleskově, takže nešlo před veřejností utajit vznik ani vrstvy superboháčů, ani oligarchů, takže mnozí z nich pro vědomí veřejnosti mají i konkrétní jména. Sečteno a podtrženo, takto ve velikém zjednodušení lze říct. Vznik vlády oligarchů v postsocialistických zemích není dán diletantismem popřevratových vlád. Jde o propracovaný a úspěšně již před tím vyzkoušený proces, kterým světoví superbohatci umí ovládat svět. Nešlo o genetický kód „revolucí“ v rozpadajícím se postsovětském prostoru, včetně naší „sametové“, nýbrž o samou podstatu kapitalismu. Kapitalismus od samotného počátku má ve svém „genomu“ vznik vlády oligarchů, dokonce jejich celosvětové nadvlády. Diletantismus konkrétně naší polistopadové politické moci má několik konkrétních projevů, ale jsem přesvědčen, že mezi nimi není vznik vlády oligarchů.

Závěrečná poznámka. Politické vlády jsou tvořeny z velké části lidmi s touhou po vlivu, moci, vládnutí a rozhodování, kteří se rekrutují proporcionálně z většiny sociálních vrstev. To samozřejmě samo o sobě není negativní společnostní jev. Negativním se stává tehdy a jen tehdy, když je z velké části, až plně ovládán mocichtivými superboháči, sledujícími pouze svůj zájem. Doslova katastrofou pro společenství se pak stává, když osoba doslova závislá na moci patří mezi psychopaty, nebo sociopaty. O čemž snad někdy jindy.

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *