– jsme si zvykli čekat na příkazy odjinud. Po Vídni, Berlínu a Moskvě čekáme na nápady z Bruselu,

– se učíme žebrat (o dotace),

– se v nejzákladnějších momentech lidského života vzdáváme vlastního rozumu a citu a přijímáme tupé, ubohé nehodnoty, které jdou proti přirozenosti,

-se učíme lhát a přetvařovat, mluvíme jinak, než myslíme, myslíme „nahlas“ jen v souladu s tím, „co se může‘“,

-si křivíme páteř v předklonu před poradci, kteří nám dovážejí úředně prefabrikovaná moudra,

– se učíme ideologii a jediný správný světonázor.

– upřednostňujeme zájmy cizích mocností před našimi národními.

Takový výčet zveřejnila ekonomka Ing. Hana Lipovská z Masarykovy univerzity přesně v den patnáctého výročí našeho vřazení se do svazku EU, tedy na Prvního máje letošního roku. Text hned tentýž den otiskly Parlamentní Listy, ovšem já jsem se s ním seznámil až včera. Jelikož ale naprosto perfektně odpovídá mému hodnocení našeho patnáctiletého členství v EU vyvěšuji jej, bez souhlasu autorky, na svůj blog, protože bych to nedokázal napsat lépe.