Závěrečná fáze globalizace, která se začala po zániku SSSR, vytvořila na planetě takový chaos, že už přestávají platit mnohá pravidla, která doposud byla spolehlivou orientací ve vztazích mezi národy a státy. Mimo jiné už proto neplatí, že nepřítel mého nepřítele je mým přítelem. Neplatí to kupříkladu v žádném případě pro mocenskou elitu USA. Ta si po pádu SSSR a především v zájmu oligarchie zbrojařů, vytvořila, dokonce i za pomocí obětí vlastních občanů, nepřítele. Nepřítele dostatečně slabého, aby elitu Států neohrožoval, ale dostatečně zrůdného, aby naháněl dostatečně silný strach poměrně infantilní většině občanů, takže se s nimi dává lépe manipulovat i v případě války. Vyprodukování islamistického terorismu, kterému pak mocenské struktury za panování Bushe ml. vyhlásily válku, se zdálo být ideálním naplněním uvedených podmínek. Jako obvykle ale, každý zásah do vývoje přináší i nechtěné důsledky. Islamistický terorismus pak hned dva. Za prvé přerostl moci elit USA poněkud přes hlavu, takže jejich předstíraný boj s novým nepřítelem začal být příliš nákladný. A za druhé Rusko, poměrně slabší hráč na globálním smetišti, se cítilo opravdu ohroženo, takže vstoupil do války s islamistickým terorismem doopravdy. Tím, že Rusko účinně poráží nepřítele USA, ohrožuje zisky nejvlivnější mocenské struktury této země a stává se tak samo nepřítelem celé mocenské vrstvy USA. Rusko tím, že porazí nepřítele, jehož si USA vykonstruovaly, stane se samo úhlavním nepřítelem vojensko-průmyslového komplexu USA, toho naprosto hlavního činitele nadvlády nad „demokracií“ státu USA i celé Zeměkoule.