Komunisté rádi o sobě říkávali, že jsou lidmi zvláštního ražení. Opravdu byli. Ti opravdoví komunisté měli a podle mne i nadále mají, dominantní vlastností smysl pro rovnoprávnost a spravedlnost. Dále pak bytostnou nechuť k přežraným boháčům a živelnou nenávist vůči zneužívání člověka člověkem. Takoví lidé však mohou z těchto důvodů být svému okolí nebezpeční, pokud svá konkrétní stanoviska považují za jediná správná, a nebo se dokonce snaží ostatní lidi převychovávat ke své podobě, čili když se z nich stávají fanatici. Jejich profesionální vůdci měli však něco navíc. Často měli psychické úchylky profesionálních politiků. Už Koukolík s Drtinovou vyzkoumali, že ve vrstvách politických profesionálů se vyskytují některé duševní odlišnosti častěji, než je průměr v dané populaci. Především jde o deprivanty, projevující se převážně stupidním chováním. Mám dojem, že v současném světě s krizí zastupitelské demokracie, se tomuto druhu obzvláště daří. Kupříkladu čelní politici Evropy a jejich byrokrati skutečně doslova hýří stupiditou. Odkládají řešení, mnohdy dokonce spoléhají na to, že se věci nějak samy vyřeší. Problémy vědomě špatně identifikují a podceňují jejich rizika. Přijímají řešení ke škodě nejen společnosti, ale i své vlastní. Ve zvýšené míře podléhají emocím. Nerozhodují podle svého přesvědčení, ale buď pod tlakem „lidu“, pokud chtějí být znova zvoleni, nebo podle našeptávání poradců, mnohdy údajných expertů, vesměs však osob odtržených od života. Deprivanty byli a jsou zcela určitě všichni tři naši polistopadoví prezidenti. Za opravdové učebnicové příklady však považuji některé „zjevy“ současné politiky ve světě. Jména Jaceňuk a Porošenko ani myslím není potřeba zvlášť charakterizovat. Ovšem jsou i další, například Orbán, Kaczański, Erdogen, Joe Biden a zvláště pak John McCain. Náběh na příslušnost v této superskupině má však i Obama, Merkelová, Tusk, ale i Solana, Netanjahu, z našich pak bez nadsázky Kalousek či Fiala, kterým už chybí k přestupu do nejvyšší kategorie stupidů pouze získání reálné státní moci. Vždycky jsem předpokládal, že duševně hendikepované až nemocné osoby v soutěži o mocenské posty vytřídí nejlépe demokratický systém se svým kariérním řádem začínajícím pro ně v nejnižších funkcích v obcích. V nynější době, kdy jsou volby plně závislé jen a jenom na penězích získávaných od nadnárodních korporací, je ovšem už všechno jinak.