Můj strýc za poslední války bojoval v Africe, takže mi často vyprávěl o životě Arabů. Pamatuji si, že jednou mimo jiné řekl. Arabští chlapi se mají jak prasata v žitě. Mají několik žen. Každá z nich žije v domku, na jehož dvorku roste palma, která uživí ji i její děcka. On se o ně vůbec nestará, jenom sem tam za robkou přijde a postará se, aby se narodilo další děcko. Nechtělo se mi tomu věřit, především proto, že se mi nezdálo, že jeden datlovník uživí rodinu, ale nakonec jsem si zjistil, že vyprávění mého strýce nebylo zas tak od věci. Mnohé pozdější filmy, či televizní zeměpisné pořady mne jenom utvrzovaly v přesvědčení, že Arabky nesou na svých bedrech absolutně celou tíhu starostí o uživení rodiny. Podstatou vztahu mužů k ženám v arabském světě, na venkově naprosto bez výjimek, bylo a pořád je, že se žena o sebe musí postarat sama. On má pak dost času nejen na to aby se modlil pětkrát denně v mešitě, ale především na svůj čaj, vodní dýmku a domino v kavárnách, či jak těm kvelbům říkají a poflakování se po tržišti či vysedávání před domem. Pokud vůbec něco dělá, tak nějaké řemeslo, kterým i vydělává na zmíněné poflakování,nebo obchoduje. Dnešní migranti do Evropy jsou převážně, či z některých území jenom, asi muži této a jenom takovéto tradicí, podle níž se nestarají o ženy ani své děti. To je pro nás nepochopitelná realita. I když uznávám, že střední třída, především v městech Iráku a Sýrie, už mnoho desítek let uvedeným stylem života nežije. Ovšem kolik procent příslušníci zmíněné vrstvy tvoří z celkové populace jmenovaných zemí, to nevím ani přibližně.