. I ten zvulgarizovaný marxismus se řídil tezí své politické ekonomie o bezpodmínečné nutnosti znárodnění výrobních prostředků. Podle této nauky proto nebyl důvod pro totální konfiskaci veškerého majetku církve. Z ekonomických důvodů stačilo, kdyby byly do vlastnictví lidu předány její pivovary, zemědělské velkostatky a jiné produkční nemovitosti. Své rozhodnutí o konfiskaci veškerého majetku církve odůvodňovala KSČ – a nejen ona, protože majetek jí konfiskoval již císař a rovněž „demokratická“ vláda hned po roce 1945 – naprosto jinou tezí. Zdůrazňovala, že jde o nápravu staletých křivd, páchaných církví na lidu, ať již povinnou robotou, či dalšími akty mocenské svévole. Polistopadoví mocnáři od počátku nástupu k moci tvrdí, že restituce majetku církví, šlechty, fabrikantů i živnostníků, jsou „alespoň částečnou nápravou křivd způsobených KSČ“. I kdybych tomu věřil, pak polistopadová náprava křivd je absurdně jakousi nápravou napravených křivd. Tedy fakticky uznáním křivd, které na lidech celá staletí páchala církev a šlechta. Pravá to negace negace, čili návrat do předminulosti. Správně proto tomuto aktu revoluční svévole mnozí myslitelé říkají refeudalizace společnosti. Já navíc pak ještě ekonomicko-politický revanšismus.