Celá léta rozlišuji mezi spravedlností a spravedlivostí, což zakládám nejen na citu pro češtinu, který mi kupříkladu říká; táta byl přísný, ale spravedlivý. V této souvislosti se totiž nepoužívá slova spravedlný. Spravedlivost je věcí celoživotního přesvědčení, morálky a svědomí. Spravedlnost zase věcí soudů. Ty nehledají spravedlivost, ale spravedlnost ve změti platných zákonů. Ovšem v posledních letech stále více pochybuji o spravedlnosti spudů. Jen v nedávné době jeden jediný soud, konkrétně v Olomouci, mém rodném městě, vyřkl dva nesouměřitelné verdikty. V obci, kde se smí jezdit čtyřicítkou, řidič z vlivné podnikatelské rodiny ve stokilometrové rychlosti při porušení dalších předpisů naboural do odbočujícího auta. Spolujezdkyně přežila s trvalými následky, řidič zemřel. Verdikt soudu: podmínka na dobu tří let a zákaz řízení na pět let. Státní zástupce se neodvolá. Druhý případ je dokonce celostátně známý. Řidič Smetana pokreslil volební plakáty a ocitl se natvrdo ve vězení. Dva nijak nesouvisející případy, ale pro právního laika nehoráznost. Stačí si přečíst internetové diskuse. A jsou ještě křiklavější případy. V roce 2009 hlavní aktér kauzy vytunelovaných CS fondů nenastoupil do vězení. Dva roky po pravomocném rozhodnutí soudu v případu jednoho z největších finančních tunelů v české historii si jeho hlavní aktér z uloženého trestu neodseděl ani minutu. Pětašedesátiletý Josef Matoušek, který dostal za více než miliardový podvod (1,23 miliard) osm let, do vězení nenastoupil. Zdůvodňoval to svým chatrným zdravím. Soud mu proto nástup trestu odložil. Bylo tomu tak na základě vyjádření lékařské komise Vězeňské služby ČR, která dospěla k závěru, že nástup do výkonu trestu by ho mohl ohrozit na životě. Co konkrétně by Matouška mohlo ohrozit, nikdo nechtěl s ohledem na lékařské tajemství sdělit. Matouška už policie zatkla v roce 2005 za výrobu a prodej alkoholu, při kterém měl připravit stát o 120 milionů na daních. Žalobce ale soudní stíhání zastavil, protože dospěl k závěru, že vzhledem k uloženému trestu z kauzy CS Fondů je to neúčelné. V tomtéž období pražský městský soudce Petr Braun někdejší dělnické prokurátorce Ludmile Brožové – Polednové, o dvacet let starší Matouška, nařídil nástup do vězení. Její potíže, potvrzené lékařskou zprávou o problémech s cukrovkou a špatnou srážlivostí krve, ani potíží se zrakem nejsou podle něj důvodem k odkladu trestu. „Ať předloží ve věznici při nástupu trestu všechna vyšetření a tam poté v rámci vlastních vyšetření rozhodnou, zda její zdravotní stav umožňuje vykonání trestu.“ Vězeňská služba se takovému řešení nebránila. Soudci Braunovi okamžitě poslala své stanovisko, ze kterého vyplývalo, že se o Polednovou dokáží za mřížemi postarat. Obě dvojice srovnávaných soudních rozhodnutí nejsou vybrány náhodě. Obě totiž mají politický podtext. První je důkazem privilegií současných příslušníků panstva, druhý je výrazem antikomunistického revanšismu. Obojí je ale naprosto nepřijatelné v soudní praxi slušného státu.