Obrovský majetek Vatikánu generuje jednu základní otázku. Kde hledat původ tohoto vlastnictví? Klérus v té souvislosti rád hovoří o majetcích, které církvi odkázali ve své poslední vůli mnozí věřící, stejně jako o obrovských darech boháčů, kteří kupříkladu byli zázračně uzdraveni, či jim církev jinak, docela neduchovně, pomohla. V neposlední řadě pak o darech samotných vládců. Pravda je ale mnohem drsnější, ba dokonce až příšerná. Obrovské bohatství přinesl církvi kupříkladu obchod s otroky. Papež Mikuláš V. 18 .6 .1452 v bule Divino amore communiti obchodování s otroky doslova nařizoval portugalskému králi, když v ní psal, cituji: &země nevěřících dobýt, jejich obyvatele vyhnat a donutit k věčnému otroctví, konec citace. Jeho příkaz přičinlivě naplňoval i Kolumbus, když biskupovi Rodriguezovi de Fosca jen v únoru 1459 poslal čtyři lodě Indiánů od 12ti do 35ti let k prodeji na trh s otroky. Jen pro zajímavost, první anglická loď vezoucí otroky se jmenovala Jezus. Samotní papežové rovněž vlastnili otroky. Třeba papež Gregor I. jich vlastnil stovky. A právě on jim zakázal udílet svátost manželskou a prakticky jako dobytek je zakazoval křtít. Dokonce i církevní majetek se za jeho pontifikátu vyjadřoval v počtu otroků. Po celou dobu existence otroctví musel i otrok propuštěný na svobodu odvést část majetku církvi. Když náhodou biskup sám otroka propustil, dostal za něj dva jiné. Otroci nesměli uzavírat závěti a jejich majetek propadl církvi. Otroky se stávaly i děti kléru a to na doživotí. Své otroky měly i kláštery, většinou z řad zajatých Slovanů a Saracénů. Snad nejparadoxnější je, že svatý Mikuláš, dárce půlky svého pláště mrznoucímu, vlastnil 20.000, slovy dvacet tisíc otroků. Církev katolická za celou svou existenci neudělal nic proti otroctví. Shrnuto a zdůrazněno, stejně jako původní akumulaci kapitálu dneska bohatých USA zajistili černí otroci, tak velkou část veškerého majetku římskokatolické církve vytvořili otroci. Jenže, jak uvidíme příště, církev měla ještě mnohé další způsoby obohacování se.