Saddám Husajn je popraven, Usáma bin Ládin je zabit a Muammar Kaddáfí zavražděn. Sláva. Abendlanským mocnářům, nezvladatelně toužícím po světovládě, na to stačilo dokonce jen necelých deset let. Přesto je na glóbu pořád větší počet zemí s jinými politickými poměry, než států s demokracií podle abendlandského mustru. Sám tvůrce teorie o konci dějin, uskutečněném definitivním vítězstvím demokratického Abendlandu nad diktátorskou totalitou Sovětského svazu, musel už na svá poblouznění rezignovat. Proto se důkazů o konci historie museli chopit lidé mocnější, jako třeba Bush a nyní superbushovec Obama. Ten zdědil po svém předchůdci dvě války, aby jich dneska už provozoval šest. Holt jak jinak se má přece chovat nositel Nobelovy ceny za mír, než za něj skutečně bojovat. Když sleduji současné tažení Abendlandu za šíření demokracie po celé Zeměkouli, nějak podezřele mi připomíná dvě dávné události. Křižácká tažení za osvobození božího hrobu v Jeruzalémě a šíření jediné pravé víry ohněm a mečem mezi indiánskými barbary. Obojí to v provedení dávné nejvyšší moci Abenslanďanů, moci katolicismem ovládané vrchnosti. Výsledek obou připomínaných vzepětí Abendlandu je po staletí opravdu tristní, ba až deprimující. Nejenže se boží hrob nikdy nepovedlo dostat do úplné moci katolické církve, ale ta musela nakonec samo přijít s teologií Abrahámovských náboženství, čili s uznáním porážky svého učení o jediné pravé víře. A ti barbaři? Dneska se jeví, že zvedli pochodeň vyraženou z rukou SSSR. Takže smrt Che Guevary jak se zdá, docela možná nebyla tak marná. Možná že přinese podobný zlom v dějinách, jako smrt onoho Ježíše z Nazaretu. Abendlandští občané by si z těch minulých událostí proto měli vzít především základní poučení. Jejich představy o jediné pravé demokracii nikdy nebudou všesvětově uznány, stejně jako se nikdy neuskuteční jejich globální nadvláda. Takže veškeré jejich snažení v tom směru, přinášející dokonce oběti na životech, jsou naprosto nesmyslné.