Pochlebovači sice s obvyklým análním lezectvím oslavovali před několika dny pětasedmdesátiny ikony listopadu 1989 v ČSSR, ale někteří jeho nejbližší se s ním naopak nemazlili. Chartista Wolf na něj nejen práskl, že Havel byl notorický alkoholik, ale rovněž že byl hýřivým disidentským šlechticem, parazitujícím na zahraniční pomoci a celkově lidskou hyenou. Jeho nynější milenka, skoro o třicet let mladší spisovatelka Obermannová, se víc jak ročním vztahem nezapomněla rovněž už veřejně pochlubit. Když se to tak vezme, má Havel smůlu že se dožil tak vysokého věku. Kdyby už byl po smrti, tak by byl světcem nové moci. Tak jej ale dohání skutečná pravda a ne ta vylhaná, kterou veřejnosti předváděl po 17. listopadu 1989. Pod maškarní maskou pravdy a lásky tehdy lhal obyvatelům země od prvních hodin politického převratu. Prozradil to na něj později mimo jiné i jeho velmi blízký komplic, když prohlásil, že Havel přece nemohl mluvit pravdu o našem budoucím vztahu k NATO. Jenže Havel nemluvil pravdu o ničem. Lhal, když tvrdil, že mu nejde o likvidaci socialismu, lhal, když nepřiznával, že chce kapitalismus, lhal o tom, že nebude nezaměstnaných a nebetyčně lhal, když tvrdil, že budou v zemi vyšší sociální jistoty, než byly za vlády KSČ. Lhal, protože to byl jeho celoživotní styl. Byl v tom přece kovaný. Lhal celý život svým přátelům a dokonce i své ženě. Jak je vidět, tak stejně i té současné. A jako každý, kdo lže, tak i krade, okrádal chartisty o peníze, které jim ze zahraničí byly poskytovány. Místo aby je posílal mnohdy nezaopatřeným rodinám uvězněných, tak je s partičkou kumpánů typu Landovský proflámoval. Už v roce 1991 jsem napsal, že měl dodržet svůj slib, že bude prezidentem pouze do prvních voleb. Navěky by zůstal zmíněnou ikonou oné doby, i když třeba jednou celá současná éra bude označována za pokus světové reakce o dějinný regres.