Podle Fukoyamy liberalismus totálně zvítězil. Podle mne tím logicky nastoupil na trajektorii sestupu, jako všechno co úplně zvítězilo, neboť v každém absolutním vítězství je již zárodek budoucího zničení. Jmenovaný rádoby filosof konce dějin podlehl iluzi spočívající na malé představivosti. Tato nemoc je pro filosofii asi nakažlivá. Propadl jí kupříkladu i Hegel, který si také neuměl představit, že by mohl existovat lepší systém, než ten, který se dovršoval za jeho života a jehož teorii on propracoval. Fukoyama si rovněž nedovedl představit dokonalejší politický systém, než obklopující ho demokratický liberalismus, který se stal v poslední dekádě předešlého století vítězem studené války. Fukoyama nakonec produkt svého optimismu skepticky odvolal, ale stejně není dodneška schopen představit si nějakou reálnou alternativu budoucnosti, nadtož ji předložit jako alternativu k současnosti. Ono je to totiž pro jeho myšlenkové schéma nemožné. Musel by si přiznat, že liberalismus i demokracie se přežily. Liberalismus svým základem stojí totiž na sobectví, ba dokonce samčím predátorství, takže v přelidněném světě je základnou sebezničení lidského druhu. Demokracie ve své, dneska nejrozšířenější podobě, není pak ničím jiným, než přeměnou feudální vrchnosti na udržování panské vrstvy, čili v praxi snahou o stálou nadvládu zmíněných predátorů. Jenže lidová moudrost říká, že nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně, nadtož pak nadvláda stále stejné třídy, třídy vlastníků největšího bohatství. Tragedií pouze je, že dneska má zmíněná třída k udržení své nadvlády takové prostředky, že jejich užitím ohrozí existenci celého lidstva. Proto je nezbytné s nimi bojovat s naprostou nesmiřitelností a bezohledností, která je jejich nejvnitřnějším přesvědčením. Jen před takovou rozhodností přece jenom couvnou, protože i jim je milejší zachování vlastních životů, než nezměrného bohatství.