Fundamentální dogma neoliberální ekonomie, které se v globalizujícím se světě prosadilo jako prvek nejen ekonomiky, ale dokonce politiky, je mýtus o nezbytnosti působení neviditelné ruky trhu. V mých očích šlo od počátku o jednostrannou demagogii, redukující složitou existenci lidského společenství na jednostrannou hypotézu neschopnou popsat, nadtož predikovat chování jednotlivců, lidských skupin, ani velkých společenství. Neoliberální myslitelé svou hypotézou neviditelné ruky trhu dali politikům do rukou nástroj, kterému podřídily všechny sféry lidské činnosti. Nejen ekonomické, jakými jsou veřejné sítě či dokonce statky, kupříkladu penzijní systém, ale i neekonomické veřejné sféry, především vzdělání a zdravotnictví, ale dokonce i sport, kultura a veškeré, mnohdy až intimní mezilidské vztahy. Považoval jsem takový postup za stejnou stupiditu, jakou bylo totální převedení soukromého vlastnictví do veřejné sféry, uskutečněné komunisty, vůbec nechápající Marxe. Tržní ekonomika má dva naprosto základní rysy. Je totiž totální rezignací lidské společnosti na schopnost řídit správu svých věcí. Lidstvo se samo zbavuje jakéhokoliv náznaku rozhodovat především o své budoucnosti. Přestává být tvůrcem svých dějin. A na druhé straně je tržní mýtus baladou o absolutizaci anonymní diktatury. Oba dva tyto rysy lze ale popsat sjednocenně. Zdánlivá slepá ruka trhu je zatím nejvyšším realizovaným stupněm totalitní diktatury uskutečňované nejmenší možnou menšinou nad zbytkem světa.