Minulý týden jsem se věnoval především myšlenkám o současném politickém systému. Jsem přesvědčen, že byl v naprosté většině svých pravidel veřejnosti vnucen lidmi, kteří si po listopadu 1989 usurpovali moc, jíž se pohlaváři KSČ zbavili bez boje. Polistopadová moc dostala v převratové euforii od veřejnosti nepopíratelně oprávnění zbavit Ústavu ČSSR článku o vedoucí úloze strany. Všechno ostatní, počínaje zrušením Lidových milic a jejich nahrazení bezpečnostními agenturami, už prováděla nová moc bez odsouhlasení svrchovaným nositelem moci, čili v režimu kontrarevoluční neboli revanšistické diktatury. Veřejností neměla schválen žádný krok v oblasti práva, hospodářství, či celospolečenského prostoru. Vrcholem diktátu nové moci bylo schválení Ústavy v režimu státotvorné nouze, čili při rozpadu federace. Šlo totiž teprve o pracovní návrh k diskusi. Zákonodárci, tehdy navíc jakési druhé ligy, sami sebe povýšili na jediné ústavodárné shromáždění nového státu a jemu vnutili Ústavu stejným způsobem, jako kdysi Čechům darovalcísař pán Ústavu, kterou lid nazýval oktrojírkou. Na základě nedokončeného návrhu, který je dodnes platnou Ústavou, se zformovala vrstva profesních politiků, která zastupitelskou demokracii zdeformovala na polyarchii. Právní řád, který tato fakticky nová mocenská třída ve svém revolučním zápalu začala tvořit, vyprodukoval pak vrstvu finanční oligarchie. Personální unie obou skupin vytvořila dokonale pevné korupční pletivo, vytvářející z politických stran mafie a z celé politické soutěže bezohlednou až surovou bitku nikoliv o proklamovanou službu veřejnosti, ale o zprostředkovanou moc, ze které se vytvořila současná trvalá nadvláda.