Nově se formující světovláda, která se už nepokrytě rýsuje od devadesátých let, vyznává otevřeně neoliberální politickou ekonomii a od ní odvozenou ultraliberální sociální, v politické praxi pak protilidovou ideologii. V prvním svém desetiletí se globální nadvláda projevovala planetární dominancí USA, zprostředkovávanou především její armádou. Odborníci pro ten stav samozřejmě ihned našli pojmenování – unipolární svět. Jen se tím snažili zamaskovat fakt, že světu, tedy i samotným Spojeným státům Americkým, ve skutečnosti začínali vládnout finanční korporace. Jednak ty mezinárodní, jakými je Světová Banka, Mezinárodní měnový fond a FED, jakási to cedulová banka dolaru, čili USA. Za druhé, ale spíše především, pak soukromé obří superbanky a celosvětové investorské korporace, ovládané několika tisícovkami lidí, jakousi to globální oligarchií, chovající se již jako skuteční a stále více vůči lidem bezohlednější, vládci lidstva. Stačilo ani ne dvacet let, aby většině světa bylo jasné, že USArmy ani při sebevětší technické převaze nedokáže plnit roli planetárního četnictva, udržujícího zbytek světa v poslušnosti až područí. Nedávná krize pak zase prozradila, že globální financiéři také nejsou schopni udržet svět ve svém poddanství. V současném chaotickém světě přechodné etapy dějin, kdy se všichni zoufale snaží najít nové fungující principy stability, se začíná rýsovat hlavní riziko pro globální oligarchy. Je jím paměť lidí, kteří žili po několik generací v socialismu, především v tom reálném, čili sovětském, ale i v Evropě, především pak na jejím severu. Ti, co údajně trpěli pod komunistickým jhem totiž dobře ví, že může existovat svět, ve kterém není nezaměstnaných, zdravotní péče je bezplatná, školství zdarma, ve stáří dostatečně vysoká penze, nájemné bydlení za čistě symbolickou cenu, doprava do zaměstnání prakticky zadarmo a běžné potraviny velmi laciné. A ti ze sociální Evropy navíc ví, že do penze lze odcházet ještě v plném zdraví a pobírat ji ve výši, která dovoluje vysoký životní standart, včetně cest do vzdálených krajů. Jedna stará pravda říká, že se sice lidé těžko domohou lepších životních podmínek, ale když už je mají, tak se jich už nechtějí vzdát. Proto důvodně předpokládám, že snaha o udržení bývalých životních jistot, jednou novým mocipánům zákonitě zlomí vaz.