Teprve poslední Klausova obstrukce podpisu Lisabonské smlouvy ukázala samou podstatu jeho odporu. Vůbec mu totiž nejde o prolomení Benešových dekretů jako možné ohrožení suverenity ČR. Jakápak suverenita země, o jejíž veškeré ekonomice se stejně rozhoduje v cizině?! Vždyť našim občanům nepatří jediná banka, pojišťovna či jiná významná peněžní instituce. Nevlastníme ani jediné noviny, celoplošnou komerční televizní stanici, ale ani rozvod plynu, elektřiny, vody, kanalizace, či komunikační sítě. Všechny velké produkční podniky jsou rovněž v plném vlastnictví ciziny, nebo jsou cizinci alespoň jejich spoluvlastníky, takže odvádí většinu zisku za naše hranice. ČEZ je snad jedinou výjimkou, která ovšem jenom potvrzuje pravidlo a zůstává pouze otázkou, na jak dlouho, kterápak vláda bude potřebovat jeho prodejem sanovat své dluhy. Klaus ve své, prozatím poslední podmínce řekl jasně, že mu jde o suspendování některých ustanovení Listiny sociálních práv EU. Takže mu fakticky vadí na celé Unii to samé, co mu v ústavním pořádku ČR je proti mysli od samého počátku. Podle jeho vyjádření, starého již skoro dvacet let, je naše Ústava zaplevelena lidskými právy, která jsou zásadní brzdou svobodného obchodu, podnikání a konec konců veškeré svobody společenského života. Takže v podhoubí současné Klausovy stařecké tvrdohlavosti je jeho fundamentální antisocialismus. Životní nenávist elitáře ke všemu kolektivistickému, čili prakticky všelidovému.