Před několika dny bylo odvráceno další přerušení dodávky plynu z Ruska přes Ukrajinu do Evropy. Naštěstí se tentokrát řešení nedostalo až do rukou předsedy Evropy, který na začátku letošního roku z téže příčiny létal mezi Putinem a Tymošenkovou jako poštovní holub, aby se řešení dodávek nakonec našlo mimo jeho aktivity. Na první pohled se veškeré veřejnosti tehdy muselo zdát, především díky přitroublým médiím, že konflikt vyřešili nejvyšší vládní představitelé zainteresovaných zemí. Pravda je ale naprosto jiná. Ve světě ovládaném ideologií nadřazenosti až výlučnosti soukromého vlastnictví totiž stát a tedy jeho správcové, už nemají žádné ovládací páky k řízení, ba dokonce jakémukoliv rozhodování o hospodářských problémech. Takže Topolánek místo tykání si s Putinem a líbání se s půvabnou Julijí, měl raději svolat šéfy producentů a distributorů plynu a jednat s nimi. Jenže?! Je otázkou, zda by se s ním vůbec bavili. Postsovětské, stejně jako všechny ostatní státy postižené politickými převraty na konci minulého století, si ve své privatizační zběsilosti nedokázaly vytvořit ani základní prvky závazného chování podnikatelů ve veřejných službách. Kdyby státníci kdysi něco takového uzákonili, pak by skutečně stačilo Topolánkovi svolat šéfy firem, doslova je postavit do latě a zařvat: Zítra obnovíte dodávky, nebo podniky znárodníme bez náhrady. Vede-li pozemkem soukromníčka například nějaká veřejná komunikace, tak podle právního řádu je v katastru uvedena jako věcné břemeno, tedy služba ve prospěch společenství, které nesmí soukromník svou činností nikterak narušit. A to jde doslova o prkotinu, nebo snad právě proto, že jde o nicotnost?! Pokud si stejnou povinnost neumí stát zajistit u velkých soukromníků, kupříkladu u dodavatelů plynu, pak dobře nechápu, proč takový stát vůbec máme. Uvalme proto na všechny firmy podnikající ve veřejných službách věcné břemeno přesně definovaných povinností vůči obyvatelstvu a sankcionujme jejich neplnění jediným způsobem – absolutní ztrátou tohoto majetku, tedy bez náhrady.