Přesněji řečeno, chci nyní psát o malosti velkých států Evropy. Konkrétně o trojici, podle abecedy, o Británii, Francii a Německu. V posledních měsících totiž začínají tvořit jakousi „malou EU“. Začínalo to hluboko v minulosti konfliktu na Ukrajině pod etiketou „koalice ochotných“. Ta čítala v době největšího rozšíření nenávisti k Rusku celíkem 30 států. Dneska se ale neví, kolik jich ve skutečnosti je, protože na jejich setkání se objevují rozpory, které některé země z koalice neformálně vydělují. Díky rostoucí nejednotnosti se z celé té skrumáže vyčlenila skupina rádoby vůdců připravovaného válečného tažení na Rusku. V ní jsou právě příslušníci jmenované trojice. První dva z nich nesou patinu bývalých koloniálních velmocí a třetí je bez diskusí ekonomicky i vojensky nejsilnějším státem Evropy i přesto že je de jure okupované USA.

Jejich společným znakem, mimo už geneticky zakořeněnou nenávist k Rusku, se v posledních letech stal progresivismus. Mocnáři těchto států se již celá dvě desetiletí pasují do role spasitelů světa v řešení změny klimatu. Proto svému lidu nadiktovali různá opatření, z nichž se ovšem vygenerovala degenerace národohospodářství. Za druhé prosazují politiku zvýhodňování menšin všeho druhu na úkor většinové společnosti, čímž v ní vyprodukovali nebývalou nenávist ve veřejném prostoru. A v neposlední řadě se rozhodli pomocí migrace ozdravit bílou rasu krví z jihu našeho glóbu, čímž ohrozili prakticky existenci našeho světadílu.

Vliv zmíněných tří trendů na veřejný prostor byl v posledním desetiletí zesílen covidovou diktaturou a aktivitou vůdců Evropy v konfliktu na Ukrajině. Pohlaváři Evropy ve společnosti záměrně vytvořili atmosféru strachu, kterou zneužili k útlaku ne nepodobnému totalitním praktikám. Tím se vládnoucí vrstva Evropy odtrhla od občanů natolik, že začala žít v bublině svého doktrinářského přesvědčení, stále více odtrženého nejen od reality, ale především od myšlení probouzejících se občanů, vzdorujících státnímu omezování svobod všeho druhu.

EU se pod tlakem Angličanů v konfliktu na Ukrajině zapletla natolik, že nyní si již nemůže dovolit prohrát. Ovšem není schopná udržet protiruskou jednotu. Takže se rozhodly nejpočetnější země Evropy k samostatnému angažmá. Dokonce jich snad bude pět, jak ukázal začátek tohoto týdne. Jejich bossové se rozhodli, že za tři roky své armády vyzbrojí natolik, že dokážou porazit sedmiletou válkou nepochybně oslabené Rusko.

Vidím to černě. Obnovit deindustrializací ochablou ekonomiku, zbavit se fanatických klima aktivistů vyřešit problém migrace a neutralizovat ničitele agrární produkce bude prvním velkým problémem, v tempu současných globálních změn prakticky nevyřešitelným. A i kdyby se všechny předpokládané obtíže podařilo překonat, nevidím řešení pro závěr. Bílí Evropané totiž nebudou ochotni bojovat a vládci nebudou mít odvahu vyzbrojit migranty ze zemí jihu, obzvláště ne vyznavače islámu. Pokud se navíc v USA ujme „trumpismus“, takže bude pokračovat i po odchodu Trumpa z funkce, tak budou evropské kdysi velmoci stát osamoceně proti jaderné super mocnosti, která navíc má neustále skvěle fungující zbrojní průmysl se světově prioritním výzkumem. A na úplný závěr naprosto nová otázka. Jak se do střetu Evropy s Ruskem zapojí umělá inteligence?