Za mého dětství bylo největší pohanou pro rodiče nějakého děcka když o něm někdo řekl: „Ale tomu se nedivte, on je to nevychovanec“, nebo třeba, „tomu chybí dobré vychování“. Jednoduše řečeno zdravé společenství vesnic, maloměst a jiných menších osad z takových děcek již od počátku dělalo sortu, ze které se jedinec neměl šanci vůbec, nebo velice těžce, dostat. Bylo to kruté, leč pro dané společenství sebezáchovné. Z takových děcek totiž ve velké většině nemohli vyrůst osobnosti, které by měli být veřejně činné, aniž by ohrožovali celou společnost. Nebyli by totiž v prvé řadě dobrým příkladem pro mládež. Neměli se proto z nich stát učitelé, faráři, rychtář, starosta, radní a podobně. Takoví místní hodnostáři se totiž na veřejnosti museli umět chovat. Veřejně působící činovník coby příklad mládeži se především musel dokázat ovládat, nepoddávat se emocím a být vždycky sice sebevědomý, leč působící na své okolí uklidňujícím dojmem. Ne tak jako expředsedkyně Sněmovny Němcová. Ta „ne-lady“ se nikdy neměla dostat tam, kde po převratu byla a dosud je. Ona je učebnicovou ukázkou toho, že jenom revoluce, radikální změny, či puče vynáší až do nejvyšších funkcí lidi, kteří se neumí ovládat, lidi zmítané emocemi, prostě nevychovance. Jelikož v jejich jednání většinou nedominuje rozum, tak se stávají největším rizikem pro komunitu, kterou vedou, spravují, prostě mají šanci se podílet na rozhodování o jejím osudu. Ostatně tvrdím že platí „Sieg oder Zionismus“.