Všichni, kdo hodlají ukončit ozbrojený konflikt na Ukrajině by si měli připustit, že jde o náramně komplikovanou situaci. Jmenovaný problém má přinejmenším čtyři roviny. V prvé řadě jde o ozbrojený střet mezi Ruskem a Ukrajinou. V druhé rovině jde o válku Evropanů proti Rusku. V ještě širším rozsahu jde o globální střetnutí celého politického Západu s Ruskem a jeho sympatizanty. A v neposlední řadě jde o sociální zápas historicky tradičních vrstev (tříd) nadvlády nad zbytkem lidstva.

Pro Američany jede jednoznačně pouze o konflikt Rusů s Ukrajinci. Dosavadní světový hegemon si pořád ještě nepřipouští, že jde také o střet kultur, že už jde dokonce o jeho nadvládu nad světem a už vůbec není schopen vidět, že se svět snaží vymanit z parazitismu nejbohatších vrstev světovlády.

Evropané v konfliktu vidí další příležitost konečně zničit Rusko. Dělí se na dvě základní skupiny. První tvoří sousedé Ruska, kteří díky jeho rozpínavosti z dob imperiálních už v sobě dávno přetransformovali rusofobii v bezbřehou nenávist. Takový, ryze emocionální vztah je jim nejenom tím nejhorším rádcem, ale vytváří pro celou Evropu vysoký stupeň rizika tím, že v konečném důsledku může vypustit z láhve jaderného džina v současnosti nejsilnější jaderné super mocnosti. Druhou skupinou protiruských Evropanů tvoří odvěcí jeho nepřátelé, toužící nejen po jeho území, ale především po jeho přírodním bohatství. Nejzavilejším nepřítelem z této skupiny podle mého vidění není ani Německo, ani Francie, jak si pořád myslí Rusové. Je jím Británie.Ta nikdy Rusku nedokáže zapomenout, že se na jeho území od Kamčatky po Ural, nadtož v jeho Evropské části (nejlépe na Krymu), nedokázala uchytit ani v dobách, kdy byla nejrozlehlejší a nejsilnější světovou velmocí v dějinách lidstva.

Tak, jak si Američané nepřipouští, že jde o útok na jejich globální hegemonii, tak si politický Západ nechce přiznat, že v Ukrajinském problému jde rovněž o konečné zúčtování s jeho dosavadní půltisíciletou dominancí na planetě. Nezápadnímu světu se vzpourou Ruska otevřely perspektivy reálnějšího osvobození z kolonialismu a následného neokolonialismu. Dneska prakticky nikdo nevidí čtvrtou rovinu konfliktu, jíž je zárodek osvobození se lidstva od parazitismu nejmocnějších. Což je zaviněno absolutním poraženectvím jediné opravdové levice, tedy marxistické. Revizionistické spolky všeho druhu dnes plně ovládly zbytkový politický „prostoreček“, který jim bohorovně ponechali dominantní liberálové. Tísní se jich v něm tolik, že se navzájem uklovají jako brojleři chovaní v desetitisícových chovech.

Z uvedené složitost vyplývá, že vyjednávači konce bojů mají před sebou nadlidský úkol. V prvé řadě si musí ujasnit, kterou rovinu střetu chtějí řešit a najít způsob jak s co nejmenším rizikem zmrazit ty roviny vyšší. Ostatně soudím, že sionistický Izrael musíbýt zničen.