Studentské protesty jsou specifické tím, že se jedná o generační, spontánní, nezištné a naivní rebelie. Mladý člověk nemá co ztratit, za nic nenese zodpovědnost, je tedy svobodný a nezávislý. Je těžké ho zastrašit a ještě obtížněji zkorumpovat. Studentská vzpoura je emotivní, jde v ní spíše o adrenalinovou zábavu než o život. Zážitek z akce je pro mladého rebela stejně důležitý jako její důvod. Proto dává protest studentům smysl bez ohledu na to, zda uspěje. Účast na revoluci ovlivní člověka na celý život. Stát se v mládí subjektem dějin a ne jejich objektem, je něco, na co se už nezapomíná. Revoluční generace jsou sebevědomější, soudržnější a odolnější vůči vnějšímu tlaku než ty, kterým se nepoštěstí účastnit se vzpouře proti establišmentu. Generacím, které jsou v mládí konformní s režimem, chybí zkušenost, že realitě lze vzdorovat, takže ji na vlastní škodu trpně akceptují. Tvrdí filozof Ivo HODDMAN.

„Když skončila druhá světová válka, Němci a Francouzi sedli a dohodli se. Když skončila studená válka, my jsme se s Ruskem nedohodli. Přesně řečeno, na čem jsme se dohodli, to jsme porušili,“ Tvrdí Oskar KREJČÍ.

„Mechanismus, který odpůrce umlčuje, stojí na strachu povýšeném na instituci a zakotveném v zákoně. Na strachu ze ztráty zaměstnání, společenského postavení a dobré pověsti. Hrstku těch, kdo se zastrašit nedají, stihnou sankce – přijdou o veškeré peníze a nakonec o všechna práva“. Napsal švýcarský geopolitický analytik Peter HÄNSELER

„U těchto dam a pánů nestačí jen podmazávat, aby nějaký orgán – třeba parlament – schválil zakázku: podmazávání je totiž jako pronájem, platí se znovu a znovu. Kdo si tyto lidi koupí a zapojí je do hodnotových řetězců, ušetří na jejich opečovávání, na čase stráveném řízením, a tedy na penězích. Mladé politiky hýčkají stipendii a skvěle placenými trafikami se slibem, že po odsloužení v politické funkci opět dostanou místo, na jaké by sami nikdy nedosáhli. Čím hloupější člověk, tím nižší náklady“ Deklaruje své zkušenosti tentýž autor.

„Právo je to, co slouží německému národu,“ utrousil Hans Frank na sjezdu německých právníků v roce 1933.

„…předvídat v politice znamená spojovat věcné analýzy s náhodnými procesy a individuálními sklony státníků“. Napsal Oskar KREJČÍ.

     „Evropa – čímž mám na mysli prakticky všechny země EU a celý bruselský establishment – byla unesena transnacionalizovanou transatlantickou elitou, která se ani v nejmenším nestará o konkrétní zájmy svých vlastních zemí a ve skutečnosti je zavázána zcela odlišným zájmům: soukromým zájmům, tj. zájmům úzké oligarchie – dnes hlavně zájmům nadnárodních finančních kruhů a vojensko-průmyslových struktur – a zahraničním zájmům, konkrétně zájmům imperiálního jádra ve Washingtonu (a, jako vedlejší produkt, Izraele).“ Řekl italský dokumentarista Thomas FAZI.

„Evropská Unie byla dlouho prezentována jako potenciální protiváha americké moci, ale nikdy tak nefungovala. Ve skutečnosti byla vždy klíčovou pákou, která připoutala Evropu k transatlantickému systému NATO vedenému USA; fakticky fungovala jako politické rameno NATO. Tato situace je dnes obzvláště zřejmá za vlády Ursuly von der Leyenové, která vynaložila mimořádné úsilí na to, aby sjednotila evropské země se zájmy USA, a to i proti vůli jednotlivých evropských vlád“. Nebojí se tvrdit tentýž autor,

A znova tentýž autor: „Když dnes používáme pojem liberální demokracie, předpokládáme, že demokracie spontánně vzešla z liberalismu. To je naprostá lež. Všichni velcí liberální myslitelé minulosti byli proti demokracii, tedy proti masové demokracii, chápané jako politický řád, v němž má každý rovná volební práva…Masová demokracie byla ve skutečnosti z velké části dosažena díky často krvavým bojům dělnických tříd a socialistického hnutí…Národy Evropy musely od nepaměti vést zuřivý boj proti svým vlastním elitám…Práva získaná v poválečném období nebyla lidem udělena; byla důsledkem skutečnosti, že po krátké historické období dokázala organizovaná síla dělnických tříd, širokých mas, vybojovat určitou moc na úkor organizované síly kapitálu – i když se vždy jednalo o relativní zisky…Naše elity dnes jednají zcela bez zábran právě proto, že již neexistuje žádná skutečná protiváha, která by jim mohla čelit. V tom spočívá jádro problému.“.