Celý život jsem přesvědčen, že emoce do politiky nepatří. I ten cit vlastenectví, patriotismu, či jak to kdo nazývá, nesmí být dominantně motivován emocemi, ale naopak přísně ovládán rozumem. Z toho mě vždycky vyplývalo, že ženy proto, do politiky nepatří. Možná, že existují ženy, kterým se v mém mládí říkalo „mužatky“, ale já jasem se nikdy s takovou nesetkal a to jsem sakra dlouho žil. Takže nevěřím, že takové existují. Žena vnáší do politického prostoru emotivní rozhodování, čili nepredikovatelnost. Za druhé každý člověk s dominancí emocí musí v politice zákonitě dospět do stavu, kdy se svými protivníky se dopracuje antagonistického, čti, nesmiřitelného vztahu. Ten je především charakterizován nenávistí a aktivním nepřátelstvím, až po promyšlené schválnosti. Taková situace se pak vybije pouze válkou. V teakovém vztahu totiž nejde nalézt kompromisy. Těch lze totiž dosáhnout pouze rozumem. Proto jsem považoval od počátku Havlovu politiku „pravdy a lásky“ za politický kýč, a Havla za člověka, který do politiky nepatřil. Jako všichni umělci. Ti jsou vyloženě zkázou politické části veřejného prostoru. Ženy nepatří nejen do politiky, ale rovněž do armády a do některých dalších profesí a zájmových aktivit. Holt takový je úděl dvou lidských pohlaví. I muži by se měli vyhýbat některým činnostem. Tak jak jsou smířeni s tím, že nemohou rodit, tak by se neměli plést do pečovatelských aktivit a možná i výchovy batolat. Ale to už zacházím na půdu, kde si nejsem jistý svým náhledem. Ovšem v politice je nerad vidím. Jejich široké angažmá v ní změnilo totiž celý politický prostor v pole nenávisti, která se v posledních desetiletích na Západě stala jedním z jeho záhubných prvků.