Trump si vzal desetidenní „tajmaut“, aby něco vymyslel o svém vítězství. Neuplynula ani polovina času a začal šířit několik zpráv. Za prvé že vyjednává se „správnými“ lidmi z Íránu, tedy ne se zástupci radikálně nekompromisních revolučních gard. Za druhé, že USA onen prokletý Hormuzský průliv vlastně nepotřebuje, a tak ať si ho zprovozní ti, co na něm existenčně závisí. A v posledním dnu se dokonce nechává slyšet, že Írán už je prakticky zničen, takže USA už nemají důvod ve válce pokračovat. Především ta poslední pohádka naznačuje, že jde jako obvykle o už tradiční „Trumpovskou“ podlost charakterizovanou rozporem slov a činů. Doufám, že vůdci Íránu ji už také dobře znají a neukolébají svou pozornost a především připravenost k boji. USArmy se totiž v reálu shromažďuje k pozemní operaci. I když podle naprosté většiny vojenských odborníků je to čiré zoufalství bez naděje na úspěch. Takže i to může být Trumpův „bluf“.

Staré přísloví říká, že ve všem špatném je něco dobrého. Já na průběhu války pozoruji jednu pozitivní věc. Arabský svět se probouzí, alespoň ten v západní Asii, konkrétně na Arabském poloostrově. Sílí tam několik myšlenek., která začínají ovlivňovat politiku tamějších zemí. Za prvé se nechtějí nechat zatáhnout do války s Íránem, protože už ví, že by Izrael i USA z ní vycouvaly a prodávaly zbraně oběma stranám až do jejich úplného zničení. Za druhé začínají chápat, že spor šíitů a sunnitů je právě sionisty prohlašován za nesmiřitelný, aby nedovoloval sjednocení všech Arabů. A konečně se v Arabském světě šíří idea, že Írán není nepřítel, leč naopak silný muslimský spojenec Arabů. Pokud tyto tři ideje se díky válce stanou nosnými myšlenkami budoucí politiky vládců na Arabském poloostrově, tak tato válka byla přece jenom prospěšná nejen Arabům, ale celému světu.