Myslím si o sobě, že nejvýraznějším rysem mé povahy je rebelantství. Nepěstoval jsem ho v sobě vědomě, nadtož záměrně, ale vzpomínám si, že se ve mně projevovalo od samého počátku naprosto spontánně, bez rozmyšlení. Takže si dneska připouštím, že šlo o jakousi mou druhou přirozenost. Na první zážitek toho druhu si pamatuji už ze školních lavic, a to dokonce z hodiny náboženství. Farář nám řekl, že lidé, kteří se narodili před Kristem se nikdy nemohou dostat do nebe, ale zůstanou věčně v očistci. Bezděky jsem nahlas řekl, „to není spravedlivé“. Farář byl pověstný tím, že v rukávu nosil asi půlmetrový červený „šlauch“ a se slovy, bůh není nespravedlivý mě s ním přetáhl přes záda.

Určitě to byl sociální status mé rodiny, co ve mně nechalo vzniknout silný pocit sociálního pocitu nespravedlnosti. Takže jsem byl bit ve škole ještě jednou, a to přímo od řídícího obecné školy. V páté třídě o přestávce vtrhl do naší třídy, jako vždy plné řevu, chytil mé, snad jediného který v klidu seděl v lavici a jako obvykle si četl, přehnul mě přes lavici a začal mě vzteky bez sebe fackovat se slovy, „já ti dám křičet ve třídě že Gottwald to teď těm boháčům ukáže“. Ovšem ten zážitek opravdu neměl nic společného s tím, že jsem se nakonec stal přesvědčeným komunistou.

Nevzpomínám si, že bych měl na měšťance nějaké podobné zážitky. Ba ani na průmyslovce. Nespravedlnost jsem ale bytostně nesnášel, i když jsem si ji nedokázal definovat a určitě jsem ji posuzoval podle vlastního zájmu. Tehdy ale byl doba, v níž se mě konfliktní situace nějak vyhýbaly, Asi díky životnímu optimismu bezstarostného mládí. Až na vysoké škole jsem opět zaznamenával nespravedlnost kolem sebe. Asi už šlo na této škole o víc. Tak se mi vybavuje, že ve třetím ročníku z naší fakulty vyloučili ze zdravotních důvodů bratra mé přítelkyně. Byl jsem v té době už funkcionářem mládežnickým i odborářským a nedal jsem úředníkům pokoj, dokud jej nepřeložili na ekonomickou fakultu, kde jeho hendikep nevadil. Musel jsem mít na škole asi patřičnou pověst, protože ještě po třiceti letech na setkání spolužáků mě jeden řekl. Musím ti dneska poděkovat. Dověděl jsem se, že jsi byl jediný, který se mě zastal, když mě chtěli vyloučit ze školy. Což já samozřejmě už tehdy dávno zapomněl

Zato si velice dobře pamatuji, že na první směně ve funkci inženýra mě byl představen můj nový podřízený, v němž jsem poznal studenta, kterého jsem znal jako o rok staršího na VŠB. Zajímal jsem se o to, proč nedostudoval a on mi sdělil, že byl vyloučen, protože v osmém semestru mu oznámili že nesmí dostudovat, protože jeho otec vzal „folkslistu“. To mě vážně popudilo. Bezprostředně jsem navštívil proděkana pro studijní věci a prosadil, že postižený dostudoval a bylo platným technikem na mé domovské šachtě, zatím co já jsem šel do dělnického stavu.

Což byl nejvýraznější čin mého rebelantství. Na vlastní kůži jsem si ve funkci technika ověřil, že komunističtí mocnáři jsou jako všichni před nimi, čili že ty ovládané zneužívají, šikanují, a vlastně jenom jinak vykořisťují než ti kapitalisté, proti kterým údajně zachraňují lidstvo.

Celý život jsem byl rebel, ale nikdy ne nesmiřitelný nepřítel mocných, spáše tedy vládnoucích. Nějaká vláda přece musí být, aby spravovala lidský svět. A musí spolu koexistovat vládnoucí a ovládaní. Pokud je vláda alespoň trochu slušná, tak si každý, i takový rebelant jako já, v jejím systému najde pozici, v níž má dostatečný pocit osobní svobody. A o to mi vlastně vždycky šlo, aniž jsem si to dlouho uvědomoval. Mít pocit, že se před nikým nemusím „klanět“, nikoho vzývat, s nikým se proti jiným paktovat. Tak jsem po celý život vnímal pocit svobody. Osobní osvobození od nátlaku, manipulací a stresujícího přizpůsobování se. A je to vůbec rebelantství?