Ne USA, ale Trump osobně je světovým hegemonem současnosti. Je to nesporně on, kdo drží celý svět v napětí, čeho se zase ten „globální gangster odváží“. Pro své zájmy využívá tři metody. Překvapení, strach a fragmentaci světa. Za nástroje mu slouží síla USArmy a privilegovanost dolaru. Za pomocný nástroj své politiky považuje sankce a cla, jako jejich specifickou formu. Diplomacii odboural a vždy začíná s maximalistickými požadavky a hrozbou nejhrubší síly, s jejichž pomocí si dělá průzkum, aby pak dosahoval reálných výsledků.
Evropě, té hned na začátku svého funkčního období prostřednictvím Vanceho sdělil, že ji bude považovat za spojence pouze tehdy, když pochopí, že USA není jejím ochráncem a sama se proto musí vyzbrojit na svou obranu. Samozřejmě americkými zbraněmi, aby Donald První zajistil zisky svému zbrojnímu průmyslu. Aby si budoucí „spojenectví“ s Evropou pojistil, osobně ji uvrhl do praktické energetické závislosti na USA. Čímž, mimo jiné, zahájil svou snahu o ovládnutí globálních toků energetických zdrojů. Letos pak Evropě, opět na Bezpečnostní konferenci v Mnichově, ústy ministra Rubia určil její úkol. Má podpořit snahy USA, čili prakticky pro politický Západ vybojovat, rekolonializaci světového jihu. Sám se totiž hodlá přednostně zabývat absolutní dominancí na západní polokouli a především dvojici Rusko-Čínské, která stojí v cestě americké hegemonii.
Na západní polokouli za primární úkol si stanovil vymýcení socialistických, ba až komunistických režimů. Za počátek zvolil, a to velice správně, Venezuelu. Jejím podrobením mu Kuba nakonec padne do náruče sama. Zároveň si tím provedl test na reálnou sílu dua Ruska s ČLR. V kauze Venezuely se nezmohlo na nic, kromě obligátních řečnických protestů. Kubě také jen těžko mohou pomoci. Rusko nemá tak silnou vojenskou flotilu, aby dokázala zajistit trvalé zásobování Kuby ropou. Navíc Putin není komunista a ani socialista, takže Rusko si nevytvořilo okovy nějakých závazků vůči nikomu na západní polokouli. ČLR je s ním sice svázána mnohem víc, ale pouze obchodně, takže utrpí Trampovou činností jenom finanční škody a proto věří, že díky soudům se jí podaří částečně se zhojit. Do přímé válečné konfrontace zmíněné duo kvůli nikomu na západní části glóbu nepůjde.
Západní Asie, to je pro Trumpa jiný oříšek, velikosti větší jak „kokosových ořech“. Osobně jsem přesvědčen, že právě ten mu eskalováním silové hry nakonec zlomí hřbet. Tam totiž tempo hry není zatím prioritně v rukou Trumpa, ale sionistů v Izraeli a možná i víc v samotné USA. Trump ale hraje hru velice obratně. Je solidní šance, že Rada míru pro Gazu mu zajistí z celého problému vytvořit skutečný celosvětový problém, v němž se nakonec sionisté utopí. Gaza ale v mých očích je až příliš jasným testem, který definitivně prokázal nejen absolutní nemohoucnost OSN, ale také momentální reálnou neschopnost vlivné akce ze strany společenství s kódovým označením BRICS. To je zatím pouze v zárodečném stavu a z mnoha příčin nemá praktickou sílu ochránit globální jih před hegemonií politického Západu. Proto Trumpova administrativa láká Evropu do obnovení kolonialismu, snad poněkud v jiné, ale o to možná účinnější formě.
Zkušebním kamenem bude Írán. Trump ho musí ovládnout svojí pracovní metodou a nepodlehnout izraelské praxi. Pak má šanci dokonce účinně oddělit zájmy Ruska a ČLR. Což by mu dalo vysokou šanci na konečné vítězství v boji o nový světový řád.
Trumpova USA má dva nejsilnější nepřátele. Nejsou jimi ku podivu ani Rusko, ani ČLR. s těmi se Trump dokáže, ovšem až po roztržce mezi nimi, docela slušně srovnat. S Ruskem vojensky a s Čínou ekonomicky, v obou případech s vysokou šancí na uchování dominance pro „svou“ Unii. Jsou jimi sionistický Izrael a anglická Británie. Především jejich zpravodajské služby již po celá desetileté jsou „řídícími“ orgány vládnoucí třídy v USA. Je docela možné, že už i Trump pochopil, že dokud si USA dokáže udržet svou silou globální vliv, tak oba parazité na jeho aktivitě se nepřesunou na jiného, z něhož pak dokážou vytvořit světového hegemona. Moderní svět totiž již takto funguje, že globálního vládce doslova stvoří teprve zmínění dva parazité.
Konflikt na Ukrajině. V něm si vytváří Trump druhou šanci na rozchod Ruska s ČLR. Čína prakticky nikdy plně nesouhlasila s válkou na Ukrajině a podporuje ji se zatnutými zuby, při čemž dost účinně na počátku podporovala i Ukrajinu. Rusko na druhé straně si je vědomo toho, že pokud zůstane v eventuálním novém světovém řádu s Čínou po boku lídrem a USA se dostane do pozice „regionální“, čti, pouze velmoci západní polokoule, tak Čína Rusko jednou „spolkne“, snad kromě jeho evropské části, která bude pro čínskou Asii zbytečným přívažkem. Takže na Ukrajině se teď rozhoduje. Pokud ve válce se Rusku povede znicotnit Evropu, a vyhnout se lákavým obchodním závazkům s USA, je naděje na rozdělení světa na tři sféry. Jinak se trvalejší varianta nového světového řádu odloží o mnoho desítek let. Ale především válčení na planetě se po celou tu dobu neskončí. A je proto vysoká šance, že bude pro lidstvo osudným.