Pražské jaro, čili události roku 1968 v Československu byly jedinečnou událostí ve státech sovětského bloku. V zemi vládla KSČ už dvě desetiletí, tedy dost dlouho na to aby se zvýraznily klady i zápory nového systému, oproti prvorepublikové minulosti. Vláda KSČ po celou dobu mimo jiné upřednostňovala společenskou aktivitu, prosazovala kolektivismus a její propaganda ostouzela veškeré formy individualismu od sobeckosti až po liberální ideologii. Při tom je logické, že i v tehdejší naší společnosti, jako v každé jiné, existovala část obyvatelstva, která vyznávala individualismus a svým životem jej i realizovala. Ti cítili větší či menší míru osobního útlaku ve společenství dominantně kolektivistickém.

Jakmile v polovině šedesátých let zavládlo mírné uvolňování tak zvané „diktatury proletariátu“, začaly některé populární a všeobecně známé osobnost individualistického přesvědčení být veřejně aktivnější. Motivem jim nebyla ani tak prospěšnost společnosti, leč prvoplánově vlastní úspěch a z toho plynoucí bonusy od popularity přes vliv po institucionální pozice. Rodila se pozvolna jakási měkká opozice vůči vládnoucímu režimu. Tvořili ji převážně intelektuálové, umělci a tak zvaní vědci humanitních věd opomíjených marx-leninisty.

Uvedený pozvolný trend se doslova bláznivě rozběhl v momentě, kdy v nejvyšším orgánu KSČ došlo k „převratu“. Po patnácti letech ve funkci prvního tajemníka byl Antonín Novotný zlikvidován a nahrazen Alexandrem Dubčekem. Toho druhého jsem osobně znal a mohu s plným vědomím svého slova konstatovat, že to byl člověk na tu funkci nedostatečně rozhodný, což je módně korektní vyjádření. Spíše jsem přesvědčen, že to byl politik maximálně okresního formátu. Nesehrál proto roli, kterou mu ukládal scénář předsedy strany s „vedoucí úlohou“ ve státě. Byla to především jeho vina, že ve straně, ale i v celé zemi se zkonsolidovala z individualistických osobností víc jak silná opozice vůči „straně a vládě“. Opozice až tak nepříčetné, že vyžadovala odchod ČSSR z „Varšavské smlouvy“ a z „Rady vzájemné hospodářské pomoci“. Především první požadavek byl v situaci celosvětového třídního boje ve formě Studení války fakticky velezradou, čili pro SSSR naprosto nepřijatelný.

Ale zpět k našim individualistickým spoluobčanům. Právě ti byli nejaktivnější jak v KSČ a jejích přidružených společenských organizacích, především v odborech, leč i v nově vznikajících politických stranách, spolcích a hnutích. Díky tomu, že hlavně ve státní televizi měli „liberálně“ zaměřené osobnosti převahu, vytvořila se dokonale semknutá vrstva silného politického vlivu. Byla to ona, kdo diktoval nejvyššímu orgánu se slabým a neschopným vůdcem agendu činnosti a tvořil zdánlivé jádro „obrody KSČ“ v boji za „socialismus s lidskou tváří“. Zmíněnou vrstvu vlivu tvořili nově zvolení vedoucí politici KSČ, představitelé médií, především stranického tisku a státní televize, dále pak známi herci, zpěváci, spisovatelé, sportovci, vědci a další intelektuálové.

Násilí, které realizoval Sovětský svaz pod rouškou „sovětského NATO“, čti, oné Varšavské smlouvy, utvořilo v očích veřejnosti z jmenovaných aktérů opozice prosovětské KSČ doslova hrdiny a z celé vrstvy jejich fanoušků pak jakési lepší lidi. Byli nositeli odporu proti zjevnému zlu a individualisté mezi nimi si v sobě vypěstovali pocit morální nadřazenosti nad ostatními. Tak vznikla u nás poprvé reálně vlivná opozice vůči vládě KSČ. A nejen to, byla ve společnosti vybuzena nesmiřitelná nenávist mezi krajními póly tedy funkcionáři KSČ a jejími odpůrci. Následných dvacet let normalize, celý proces upevnilo. Takže v listopadu 1989 povstal „fénix“ individualistů z ohně a až dodneška proto vládne zemi tak zvaná „Pražská kavárna“, individualistů, kteří se považují za „lepší“ občany a mnozí dokonce za mravní veličiny. Při tom svou nesmiřitelnou nenávistí celou společnost rozdělují do té míry, že se začíná hovořit o „studené občanské válce. Takové je zásadní dědictví osmašedesátníků, přesněji individualistů, tedy liberálů mezi nimi.