V prvé řadě si dovolím ujasnit, co je to fakticky demokracie v současné éře globalizujícího se světa. V žádném případě to není vláda lidu v zájmu lidu. Po skončení studené války jde jednoznačně pouze a jenom o technologii tvorby politické moci od obcí po stát. Základní metodou této technologie jsou tedy volby. Jinak řečeno, ona idealizovaná vláda lidu se nám zhmotnila do všeobecných, rovných a přímých voleb s tajným hlasováním. Toť vše. O volbách již desetiletí se šíří bonmot „že by je nikdy vládci lidu nepovolili, pokud by dokázaly něco změnit“. Jako vždy jde o další důkaz, že i hloupost se dá vyjádřit krátce. Ve skutečnosti právo volit příslušníky politické moci bylo ve společnosti těžce vybojováno. Politickým bojem, dokonce s obětmi na životech. Tehdejší vládnoucí vrstva volební právo „lidu“ poskytovala pozvolna a hlavně postupně, čti graduovaně. Na počátku jej obdrželi jen plátci daní, později všichni dospělí muži až nakonec se staly právně kodifikovaným standardem. Což se stalo tehdy a teprve tehdy, když skutečná mocenská vrstva je uměla zmanipulovat tak, aby měla zajištěno, že její moc nebude ohrožena.

A to je fundamentálním problémem současnosti. Reálná vládnoucí vrstva v informačním věku si ještě nedokázala vypracovat techniku zmanipulování voleb tak spolehlivě, aby volby neohrožovaly jejich nadvládu. Proto její slouhové, podle Kellera obslužná elita vládnoucí moci, hořekují a fantazírují o krizi demokracie.

Nejde o žádnou krizi demokracie, jde o další etapu skutečného třídního boje v globalizující se společnosti. Třídního proto, že jde o zásadní konflikt mezi vládci a ovládanými. Ve společnosti kapitalistické, jaká je v současnosti většinovou na této planetě, tvoří třídu vládců vlastnění kapitálu, dominantně nyní finančního. Takže jde o třídní konflikt mezi vlastníky finančního kapitálu a obrovskou většinou ostatních občanů. Mezi nimiž jsou dokonce i samotní kapitalisté, kdysi tak zvaní „velkopodnikatelé“, vlastníci produkčního kapitálu.

Tady je místo na poznámku. Zmínil jsem se o tak zvané obslužné elitě vládnoucí moci. Aniž si to uvědomujeme, tato skupina se po rozpadu SSSR významně početně rozrůstá. To je jeden z důvodů, proč vládnoucí moc i její slouhy označuji za vládnoucí vrstvu, někdy zkráceně vládce. Takže pro ujasnění. Vládnoucí vrstva, to je složitě strukturované společenství, včetně politické moci, které vládne obrovské většině společnosti. Samotná vládnoucí třída je pak reálnou nadvládou nad veškerou společností.

A zpět k tématu. Vládnoucí vrstva, alias vládci již celé století tvrdí, že volby nezajišťují demokracii, jelikož přivedly k moci jak fašisty, nacisty, hitlerovce, tak i komunisty a bolševiky. Což byly všechno síly ohrožujíc nadvládu dosud vládnoucí třídy. Je to prokazatelná nepřesnost, jelikož volby pouze jmenovaným vlivovým silám poskytly šanci. V konečné fázi si museli dotyční moc uzurpovat násilím. Revolucí, či pučem. Rozdíl mezi těmito jevy spočívá pouze v kvantitativním zapojení ovládaných do procesu mocenského konfliktu. Puč je politickým převratem prakticky bez účasti „lidu“, zatím co revoluce je převratem za účasti lidu v počtu větším, než malém. Ovšem nepopíratelným faktem zůstávalo, že vládnoucí vrstva musela v případech „nepovedených“ voleb sama používat násilí pro zachování nadvlády vládnoucí třídy.

Druhá světová válka byla, mimo jiné, vysoce nákladnou metodou, kterou si „světovládci“ museli zajisti svou další nadvládu. K čemuž dokonce byli donuceni přechodně se spojit i se „satanem“, tedy s jednou stranou svých nesmiřitelných nepřátel. Proto po druhé světové válce si vládnoucí vrstva vytvářela technologie zvládání nepovedených voleb. Vymyslela změny režimů, organizování občanského odporu či dokonce barevné revoluce a jiné zdánlivě občanské iniciativy. Na počátku k jejich organizaci využívala svých tajných služeb, které korumpovaly opoziční politiky. Viz svržení Mosaddeka v Íránu už v roce 1953. Nyní na onu špinavou práci vytvářejí novou odnož lokajů vládnoucí třídy, tak zvané neziskové organizace a spolky. Ty se prezentují jako občanská aktivita. Mají určitý počet profesionálních „funkcionářů“, kteří disponují až obrovskými finančními prostředky na realizaci akcí odporu, od manifestací přes demonstrace po rebelie a revolty. Hlavní těžiště jejich činnosti spočívá v předvolební propagandě, jejíž agresivita se povážlivě stupňuje.

Snad nejvlivnějším sektorem manipulace s volbami zajišťují sdělovací prostředky sloužící vládcům, kterým, nevím proč, se říká mainstream, když evidentně prosazují zájmy menšiny. Jejich role se zásadní mění z informační platformy na vlivovou, prakticky manipulační. Škála technik této činnosti je přepestrá a inovačně ve skutku nekonečné. Pseudo-občanské aktivity, působící jako opozice proti politické moci vytvořené nepovedeným volbami a informační mašinérie fakticky každodenně šikanující politiky vzešlé z nepovedený voleb jsou v současnosti ty nejsilnější zbraně v rukou vládců na udržení jejich nadvlády. A jestliže selže vše, je tu vždycky možnost posledního řešení, fyzická likvidace nevhodných vítězů voleb. Marx by se divil, jak širokou škálu metod třídního boje dokázala vládnoucí vrstva kapitalismu vytvořit za pouhé jedno a půl století.