Je pro mě trýzní, když čtu texty západních novinářů, především anglosaských, ať již těch seriózních, ověnčených všemožnými cenami, nebo žurnalistických pisálků. Nemíním tím vůbec bulvár. Kritizované texty jsou plné balastu o soukromí pisatele a jiných odboček, takže zásadní sdělení by se včetně argumentace dalo napsat tak v třetině rozsahu. Asi jsou placeni od řádku, či podle počtu slov, nebo jinak nevím, proč tak podivně píšou. Jaká je proti tomu lahoda pro ducha, číst například texty Kellera, Druláka, Štefce či Oskara Krejčího, které jsou systematické a sledují pouze téma charakterizované už titulkem. Především texty Jana Kellera prakticky vůbec nejde zkrátit. Nejvíc oněch mnohomluvných textů zveřejňuje Petr Vlk na svém blogu KOSA NOSTRA zostra aneb NAŠE VĚC zostra! Prostě Kosa zostra! Při tom je vychvaluje do nebetyčných výšin, ačkoliv mnohdy po přečtení těch sáhodlouhých výplodů čtenář skutečně neví, co tím vůbec „chtěl básník říci“. Ale v zásadě musí vždycky vynaložit velké úsilí, aby se v té změti alespoň trochu vyznal. A to vůbec nemluvím o zvrhlostech „žurnalistické mluvy“, které mě obzvláště iritují.

Začalo to hned po listopadu 1989, kdy byly noviny plné „komoušů“, „bolšánů“, či „starých struktur“, coby nálepek na každého, kdo kritizoval zbrklosti polistopadových rádoby revolucionářských aktivistů. Nemám rád onu žurnalistickou rutinu, která odhaluje autora natolik, že už není zapotřebí jeho text ani číst. V seriózních textech nemám rád ani obrazná vyjadřování, jako je „mohylizace“, při popisu metod mobilizace na Ukrajině, či „Uhnije“, když autor kritizuje EU. Stejně mi v solidní novinařině vadí pojmy dezolát, levičář, darebácký stát, či vláda psychopatů. Opakuji, to nepatří do seriózních textů. Ovšem nemám nic proti tomu, používají-li se v textech motivačních až mobilizačně propagandistických.

Samostatnou kapitolou jsou metody manipulátorské novinařiny. Je mi protivná už jenom tak zvaná korektní mluva, jako když autor napíše že „stát se otevřel mezinárodní spolupráci“, což ve skutečnosti znamená, že v praxi reálně vytvořil příležitost ke svému vykrádání silnějšími, alias nadnárodními, globálními korporacemi. Všiml jsem si rovněž, že často se píše o konkurenceschopnosti, když se za tím v reálu skrývá loajalita ke globálnímu hegemonovi. Vyloženě nesnáším a proto nedůvěřuji argumentaci typu „podle nám známého zdroje který nechce být jmenován“, či „ze zdrojů zpravodajské služby“.

Tvrdím, že jsou dokonce podlé takové výroky, kdy změna řeči se snaží měnit realitu. Viz „Zabíjení dětí“ → „Tragické kolaterální následky“. „Masakr“ → „Nešťastná eskalace“. „Ostřelování civilních cílů“ → „Cílené údery proti infrastruktuře nepřítele“. „Humanitární katastrofa“ → „Bezpečnostní dilema“. O nic lepší nejsou ani tvrzení typu „Izrael byl opět vystaven raketové hrozbě a musel reagovat.“ Nebo „Cílený úder na sklad zbraní, který se nešťastně nacházel poblíž školky.“

Doslova mě šokovala sdělení u fotografií či videí, která jsou jasně vypovídající, takže jsou okomentována „manipulativně“ jako například. Obrázky mrtvých dětí. „To Hamás chce, abyste to viděli. Je to propaganda.“ Zničená nemocnice? „Pod ní byly tunely teroristů. Nemocnice byla vlastně rukojmím.“

Pro pořádek upozorňuji, že některé příklady jsem opsal odj iných autorů a při tom si nenapsal zdroj, protože dané příklady jsou stejně všeobecně známé.