Nedělám si iluze, že bych dokázal ke dni svatého Cyrila a Metoděje, ba ani k památce ještě „svatějšího“ Jana z Husi něco přidat. Ale jelikož jsem koncem svého dětství chtěl být novinářem a proto jsem se hlouběji zajímal o češtinu, dám dneska k dobru jeden můj tehdejší poznatek, na který jsem už dávno zapomněl. Bohužel díky tomu že už nemám svůj archiv, bude tento text ošizený o konkrétní příklady coby argumenty mé hlavní teze. Tvrdím totiž, že čeština se díky třem stoletím skutečného temna pro národní jazyk, odtrhla od svého prapůvodu od staroslověnštiny, a nejen od staročeštiny. Kdyby nebyl její vývoj násilně přerušen, zachovalo by se v češtině dodneška více slov z té prapůvodní mluvy našich „Cyrilo-Metodějských“ předků.
Po tři sta let bylo přerušeno užívání češtiny mezi vzdělanci, učenci, náboženským i světskými mysliteli, iniciativními objeviteli nových myšlenek a tvůrci nových vynálezů, tou opravdovou elitou národa. Tedy osobností, které by udržovaly vývoj jazyka jako zrcadla dějinného vývoje lidstva, jeho nových objevů, poznatků a terminologie pro nové jevy a předměty. V mých představách ovšem zdaleka největším negativem oněch tří set let poroby byla ztráta slovanského duchovna a vědomí v lidu. Ten si pod tlakem okolí nedokázal udržet mluvu svých předků a tím i obsah a hluboký smysl jejich vědomí. Dodneška je to cítit v obrovském rozdílu mezi folklorem oblastí v Čechách a na Moravě
Ani jedna z dominantních postav obrody českého jazyka neznala staroslověnštinu, ba ani staročeštinu. Dobrovský se proto snažil počešťovat německé termíny a Jungmann zase vymýšlel nová česká slova. Tím jsme ztratili slovanskou duši. A právě tady cítím nedostatek v uvádění příkladů. Tehdy mě taková slovy učil hledat náš češtinář v posledních dvou letech měšťanky, tehdy prvním rokem tak zvané střední školy. Masarykovo záslužné, ale poněkud pozdní ideové slovanství už nemohlo ono pouto obnovit, takže všeslovanské sepětí Češi se svými kmenovými pobratimy necítí.
Kdo zná ruštinu, ten ví o čem hovořím. V tom jazyku zůstal duch slovanství „rodina“ jako vlast, „mir“ jako svět, ale třeba i „vozkresenie“ čili neděle coby vzkříšení. Ale také „semja“ jak rodina čili sémě zaručující kontinuitu a mnohé další. Ostatně tvrdím že platí „Sieg oder Zionismus“.