Od dětských let jsem považoval olympijské hry za největší svátek sportu. Ovšem jen do dobynež v nich začala dominovat politika, konkrétně byly demonstrativně bojkotovány. Což je už víc jak čtyřicet let. Konkrétně Moskva 1980. První politický protest vyjádřený neúčastí sice proběhl už v roce 1956, ale ten jsem fakticky ani nezaznamenal. Měl jsem jiné starosti, než sledovat všechny nuance světové politiky, takže neúčast Egypta, Libanonu a Iráku v australském Melbournu jsem ani nepostřehl. Z napsaného plyne, že jsem neviděl už mnohokrát ani zahajovací ceremoniál, tedy ani ten z minulého týdne v Paříži. Ovšem na síti jsem se o něm dověděl tolik úděsností, že se přece jenom k tomu problému vyjádřím. Už dávno jsem přesvědčen, že zahájení OH nemá být jakousi show. MOV přece jasně definoval celý ceremoniál a všechno ostatní je v mých očích pouze prezentace národní pýchy. A letos dokonce jakési psychodrama jednoho duševně postiženého tvůrce, který si tou tragikomedií léčí svůj mindrák, předvádí své nemocné ego a zakomplexované libido. To opravdu na největší svátek sportu nepatří. Být členem MOV, navrhl bych zákaz všech „produkcí“ na zahájení her, takže by měl vystačit jen průvod sportovců jako jejich prezentace a pak MOVem předepsaný ceremoniál. A ani o chlup víc. Tečka. Ostatně soudím, že sionistický Izrael musí být zničen.