Od krize na Ukrajině si všímám, že ve veřejném prostoru se často užívá pojmu nacionalismus. Při tom velká část jeho uživatelů si s ním očividně neví rady. V plejádě pojmů vlastenectví, patriotismus, národovectví, nacionalista, nacista a podobné nevědí, zda nacionalismus ještě zařadit mezi kladné hodnoty. Dokonce jsem zaznamenal dělení nacionalismu na dobrý a špatný a tomu podobné konstrukty. V mém způsobu myšlení je každý nacionalismus špatný, protože je v něm zárodek všech možných špatností. Nacionalismus totiž začíná tam, kde přestáváme všechny národy považovat za sobě rovné. Díky katolické výchově jsem se již v dětství seznámil s judaistickou tezí o vyvolenosti Židovského národa. Již v té době jsem s ní instinktivně nebyl srozuměn, ale nevěděl jsem, v čem mi skutečně vadí. Teprve mnohem později jsem pochopil, že má silně nacionalistický náboj, ba řekl bych dnes naprosto vrcholně nacionalistický. Znám samozřejmě mnohé, i když ne všechny všemožné výklady biblických textů a snad i Tóry, v níž se učení rabíni snaží přesvědčit svět, že ona judaistické teze neznamená povyšování Židů nad jiné národy, ale…Já spíše vnímám onen výklad o apokalypse, po níž přijde Mesiáš a Židé budou v čele s ním vládnout světu. Proto jsem také v jednom období byl přesvědčen, že podle tezí o karmě se Židům v podobě Hitlera vrátilo zlo, které do kultury Západu zaseli. Je pravda, že již dávno neuvažuji v kategoriích zla a dobra, takže i všechna učení o karmě jsem opustil. Ale svůj názor na nacionalismus už nikdy nezměním.