Etapa globálního třídního boje pojmenovaná politiky a žurnalisty „studenou válkou“, byla idylickou érou, alespoň pro nás, kteří jsme ji prožili oproti tomu, co se dělo po ní, a především čeho jsme donucenými účastníky v tomto tisíciletí. Jsem přesvědčen, že většina politiků si ve svém nitru, ač to nikdy nepřiznají, přece jenom ale přeje hledat „cestovní mapu“ k nastolení alespoň jakési nové studené války. Jenže tento směr vývoje je podle mého posouzení pro lidstvo uzavřen. Technologický pokrok ve vývoji zbraní, který se dostal do stádia robotických zbraňových systémů, které jsou dostupné většině rozhodných zemí znemožňuje hledání, nadtož ukotvení jakési nové rovnováhy mezi aktéry mezilidského nepřátelství, včetně onoho dominantního globálního třídního boje. Mám neblahé tušení, že globální lidské společenství si bude muset prožít cosi obdobného, co Evropa vytrpěla za osmdesátileté, a hlavně za třicetileté války, aby vystřízlivělo ze všech svých světovládných ambicí. Bohužel, ani v tomto směru nevidím mnoho naděje, protože nyní má lidstvo opravdu prostředky na naprosté vyhubení sama sebe.

Intuice mi říká, že lidstvu nebude stačit nějaká obdoba Klemense Wenzela Nepomuka Lothara Metternicha, kterému se podařilo mezi panovníky zorganizovat, vyjednat a realizovat Münsterskou a Osnabrückskou smlouvu, které zakončily apokalypsu předlouhého šestnáctého století. V tomto směru opravdu cestu nevidím pro naprostou absenci velkých osobností současné politiky. Především pak na Západě, čti, na straně dosavadní globální moci.

Ideální cestou k vyřešení současného rizika zániku lidstva by bylo „probuzení“ globálního lidu. Jeho osvobození se z osidel poblouzňování masmédii a politiky. Asi jenom obrovská mírová hnutí po celé planetě, spojená především s odmítáním poslušnosti vládcům čili k naprostému odmítnutí válčit, může možná vytvořit klima, ve kterém politici začnou jednat o pospolném soužití na planetě a nebudou neustále kout plány na podmanění si Země až okolního vesmíru.