Za nadvlády KSČ jsme byli společenstvím, v němž většina akceptovala politickou moc do té doby, dokud ji západní propaganda nezlákala na kulisu svého konzumního nadbytku. Sice v ní byli jednotlivci pociťující osobní nesvobodu, ale těch nebylo o moc víc, než je tomu v každém politickém systému. Tak, jako se tuhý režim diktatury proletariátu po únoru 1948 do roku 1965 pomalu měnil v pouhou nadvládu byrokratiátu KSČ, tak i tuhý normalizační režim se od roku 1970 pomalu, leč neustále uvolňoval. Takže to byla jen a jenom netrpělivost, co dohnalo naši zem k tomu, kde je dneska. Musím konstatovat, že sice za nadvlády KSČ existoval tak zvaný třídní boj, ale ten se realizoval za celých těch čtyřicet let dvakrát skutečně pouze na necelé desetiletí celkově, a ještě k tomu vždycky vůči menšině populace.

Dneska je to naprosto jiné. Hned po listopadu v euforii zmanipulovaných nevědomců většina necítila útlak. Ovšem neuběhlo ani deset let a už byla situace jiná. Zatím co po deseti letech vlády KSČ bylo pro obrovskou většinu znatelně lépe než v roce 1948, tak po deseti letech od listopadu bylo naopak znatelně hůře pro většinu občanů. Začínalo se už pomalu hovořit o neodvratně rozdělené společnosti. Troufám si tvrdit, že v současnosti jsme nejen rozdělenou společností, ale doslova antagonisticky, čti nesmiřitelně rozdělenou, a v posledních dvou letech dokonce s dominancí nenávisti připomínající až krevní mstu, nebo, řekněme si to „na rovinu“, nacismus. Společenská atmosféra plná idiotismů jako jsou gender, klimašílenství, ekoterorismus, GLBT+, problémy migrace, terorismus, válka, prodělaná pandemie a další avizované, to už není ani zdaleka svět zvládnutelný dosavadními prostředky. To všechno signalizuje riziko diktatury, jakou svět ještě nezažil, ba si ani nedovede představit. Běžné nesmiřitelnosti se daly řešit jednoduše tak, že antagonisticky smýšlející a jednající se od sebe oddělili, což při té současné změti je nemožné. Takže vzhůru do bezvědomí.