Vilniuská sešlost byla samozřejmě obsažnější, než Hoffman popsal. Jeho text se totiž týká pouze toho zásadního. Chování a určité transformace aliance NATO. Ovšem Vilnius přinesl v situaci Ukrajiny jednu zásadní změnu. NATO si uvědomilo, že již nemá žádnou metodu eskalace, která by nevedla k přímému střetu s Ruskem, který by hrozil dokonce rozložením NATO. A tak si uvolňuje ruce, a Ukrajinu předhodilo lvům skupiny G7. Ti se jako jednotlivci mohou rozhodnout, jaké nové provokace vůči Rusku použijí. Vůdce NATO nedovolil skupině ochotných vstoupit na Ukrajinu, protože tím by se přece jenom NATO dostalo do přímého střetu s Ruskem. Ovšem jednotliví pohlaváři ze zemí G7 si mohou, podle své letory zariskovat, aniž se tím NATO bude muset zabývat. Tak kupříkladu psychicky narušený Macron může poslat na Ukrajinu rakety dlouhého doletu, senilní Biden zase z nouze kazetovou munici, či neevropský Brit se může rozhodnout dokonce pro obojí, snad i pro letadla. Rusko bude velice těžce hledat adekvátní odpověď na možné eskalace ze strany jednotlivých potentátů G7. Zatímco s partičkou ochotných by si poradilo hravě, protože sousedí přímo s ním, nebo s Běloruskem. Promyšlené vosí bodání medvěda nebylo zatím moc riskantní, ovšem nálet zběsilých sršňů se může světu nakonec nevyplatit.