Lidová moudrost říká, alespoň ta česká, že nikdo nemá patent na rozum. Je dlužno ovšem připomenout, že tento „bonmot“ vznikl v dobách císaře pána. Tehdy slovo patent ale neznamenalo současný význam získání glejtu práva na osobní vlastnictví nějakého konkrétního výsledku duchovního snažení, ale šlo o císařem vydaný dokument. Ten byl v té době nejvyšší právní normou. Viz Toleranční patent, či Patent o zrušení nevolnictví. Jestliže už tehdy byl „sprostný lid“ přesvědčen, že ani nejvyšší mocnář nemá „patent“ na pravdu, pak tím zřetelně vyjádřil, že žádný člověk není, ba ani nemůže být hlasatelem, nadtož nositelem jediné pravdy. Tehdy to měl „lid“ ovšem jednoduché. Prakticky všichni v oněch dobách věřili v Boha, představujícího skutečného nositele jediné pravdy. Takže ani ten císař pán se neznepokojoval, když jej lidová moudrost zbavila zmíněného božského znaku.

V současnosti je situace jiná. Většina lidí nevěří v božský atribut pravdy, a tak se o nositelství a hlasatelství pravdy vede mocenský boj. V demokraciích sice pořád údajně platí, že o politickou moc se vede mezi politickými stranami soutěž, leč jakmile jedna z nich, či koalice několika získá zmíněnou politickou moc, tak se dostává do nové pozice. Často se pak stává, že vítězstvím ve volbách jako by na vítěze přenesl sám bůh svůj atribut, takže od té doby je jedinou pravdou jen a jenom to, co tvrdí reprezentanti politické moci. Takový systém ale už nemůže být demokracií, leč autoritativní mocí. V tom lepším případě. Mnohdy dokonce plnou diktaturou. Takže demokratickým je každý režim pouze a jen v předvolebním období, a i to díky stále sílící mediokracii ne vždy. Po volbách se teprve ukáže, zda demokratickým zůstal, nebo se změnil v jakýsi druh monopolizace pravdy.