Letos Poláci v době vzpomínek konce druhé světové války zbourali pomník na hřbitově padlých Ruských vojáků v Glubczcích. Tam je jich pohřbeno 676. Byl to projev sprostého vandalismu, ubožácké rusofobie, ale především popření dominantního duchovního souznění Polského národa, jímž je údajně katolicismus. Nebo že by v zemi po smrti Karola Wojtyly už zvítězila jiná doktrína?!! Asi ano. Letos kupříkladu „protiruští aktivisté“ nedovolili velvyslanci Ruska, aby položil věnec na hroby vojáků Rudé armády ve Varšavě. Pokud klerici v Polsku neodsuzují hanobení hrobů a bránění uctívání památky mrtvých, pak měl v polovině loňského roku Ramzan Achmatovič Kadyrov pravdu, když řekl: „až to skončíme na Ukrajině, je na řadě Polsko“.

Osobně jsem se vždycky přikláněl k názoru Winstona Churchilla, který Polsko označoval za vřed Evropy a Poláky prý za hyeny. Také jsem zásadně rozlišoval mezi Poláky a Slezany. A vždycky jsem se jenom divil, že se Poláci nedokázali zamyslet především nad sebou a nad tím, proč v toku dějin mnohokrát přišli o svůj stát. Další to důkaz, že místo křesťanské pokory jejich duše ovládá jakýsi „pohanský“ bůh války. Moje babička v by řekla „tahajó pánbíčka za nohy a čerta za rohy“. Přímo učebnicově to dneska vystihuje politické mocipány Polska. Když ještě k tomu připočtu, že to byli polští intelektuálové, kdo před dvěma stovkami let „vymysleli“ Ukrajinský národ, a následně jej pořád popichovali proti Rusku, pak mi z toho všeho vychází že jakákoliv forma kompromisu mezi Ruskem a Polsko-Ukrajinou je vyloučena. Ukrajinci i Poláci jsou postiženi strašnou nemocí, nenávistí a z ní se nedá nikterak lehce, nadtož v krátké době vyléčit. Ti dva musí být od sebe „vzduchotěsně“ odděleni. A bude pak otázkou času. Buďto jejich antagonismus postupně zmizí, nebo jeden z nich musí být zničen. Jen trpělivost může oba ochraňovat před vleklým utrpením.