„Od konce roku 1989 jsme měli tři polistopadové prezidenty a nyní máme konečně zase předlistopadového“. Tento aforismus považují mnozí za vtip. Jenže on to není vtip. V té větě je koncentrováno vše, co charakterizuje současnou moc v našem současném statě. Všichni polistopadoví prezidenti včetně toho včera nastoleného měli jedno společné. Chorobnou ambicióznost, která se postupem času přetransformovala v mocichtivost. První tři byli prokazatelnými odpůrci normalizačního období nadvlády KSČ, která je proto stíhala. Normalizace byla při tom mocenským obdobím, které se vyznačovalo mnohem silnějším útlakem, než jaký byl v šedesátých letech minulého století. Havel, Klaus, i Zeman byli odpůrci strany a vlády KSČ už v době, kdy nebylo ani náznaku toho, že se tato mocenská struktura zhroutí. Naopak P.P.P.P. byl nejen věrným slouhou oné moci do posledních dnů, ale navíc aktivním jejím podporovatelem v exkluzivní instituci, i když nejméně rok bylo jasné, že musí dojít k mocenském změně. P.P.P.P. je plodem mocenské diktatury, takže je logické, že se se stal prominentem ve stejném údobí, i když naprosto jiné moci.