Čekal jsem tři týdny, až se vypíší znalci k výročí nedožitých sedmdesátých narozenin našeho skutečně geniálního myslitele, „Míly“, jak mu říkali kolegové. Mě doslova fascinoval jako polyglot. Ale stejně tak jsem obdivoval jeho znalosti Marxova díla, což se u nás vidělo velice málo, i když za nadvlády KSČ se to doslova hemžilo „marxisty“, tedy lidmi, kteří měli alespoň prolistovaný Manifest KS. Měl jsem to štěstí pozorovat jeho chování zblízka, sice po velice krátkou dobu, ale v prostředí skutečného vypětí, takže mě to leccos napovědělo. Základním mým poznatkem bylo, že je ho pro politiku škoda. Pro ono prostředí byl příliš čistý a otevřený, což je kombinace v politice smrtelná. V ní musíte být mnohostranným hovadem, jakým je třeba pseudovzdělanec Petr Fiala. Ta strašlivá kombinace chorobné ctižádostivosti, pýchy, prolhanosti a totální absence praktických znalostí. státnické profese, o kterou se tak rval. Kdyby Ransdorf nepodlehl výzvě doby a nezamotal se do politiky, tak by podle mého přesvědčení tady ještě byl a mohl se stát skutečným ideovým světlem celé levice. Bez něj je v teoretické oblasti levice strašidelná prázdnota, a to zdaleka ne jenom u nás, leč nejméně v celém postsovětském prostoru, ne-li v ještě širším měřítku. Nebyl to totiž ryze teoretický myslitel typu Michaela Hausera, ale Jako reálný znalec ekonomie, sociologie, politologie a především historie, pomocných to znalostí opravdového politika, mohl být i praktickým poradcem taktiky a strategie skutečných lídrů levicové politiky. Ransdorf totiž především vůbec nebyl salonním komunistou jako Slavoj Žižek, ba ani levicově smýšlejícím vědátorem jako byl Immanuel Wallerstein, či je Noam Chomsky. Všechny tři jmenované si na Západě, konkrétně v USA doslova pěstují jako důkaz své péče o svobodu slova, či pěstování názorové plurality v tom jejich kolabujícím systému zvrhle prohlašovanému za demokracii, podle jejich vládců oprávněné k šíření po celém světě všemi prostředky, tedy i válkami. Při tom jedinou pravdou je, že tito tři konkrétně, a i několik dalších, nejsou mocenským strukturám v žádném ohledu nebezpeční, protože mají vliv pouze na uzounkou skupinku podobně zaměřených učenců. Takže škoda Miloslava Ransdorfa, i když „věčnaja pamjať“.