Teorie konvergence vznikala v šedesátých letech minulého století v souvislosti s politikou détente, čti uvolňování napětí. Konvergence předpokládala postupné vyrovnávání ekonomik států obou tehdejších bloků a sbližování systémů sociálního a politického života natolik, že vymizí důvod k válečnému řešení jejich zásadního konfliktu zmrazeného tehdy do stavu studené války.

Po rozpadu SSSR se blok komunismu vyvíjí opět separovaně od bloku s ním soupeřícím. Hrozba konečného střetu se nejen obnovila, leč nebývale zvýšila. Obě strany konfliktu mají svou představu budoucího stavu lidské civilizace. Zaujalo mě na nich to, že jsou v podstatě velice podobné. Systém sociálního kreditu zkoušený v ČLR se nadmíru podobá Velkému resetu vizionáře Klause Schwaba. Oba jsou založeny na omezení soukromého vlastnictví až po jeho konečnou likvidaci. Není to nic nového. Přece to lidem radil už Buddha, jako svou cestu ke štěstí bez stresujících tužeb. Stejně uvažoval i Marx. On totiž nebyl proti soukromému vlastnictví, jak je mu vytýkáno. On prosazoval konec vlastnění jako sociálního institutu. Ovšem varoval před modely, které jsou založeny spíše na nedostatku. Takový systém totiž nazýval „kasárenským komunismem“.

Již léta tvrdím, že není nutné odsuzovat koncentraci bohatství až kapitálu hromaděnou podle ideologie liberálů, kde nakonec vítěz bere vše. Jakmile se totiž vytvoří uzoulinká vrstva vlastníků skoro celého světa, velice rychle půjde překlopit do všelidového vlastnictví v nějaké podobě nevlastnění. K tomu stavu se neúprosně přibližuje jak svět Západu, tak ČLR i když oba z opačného konce. Takže nové konvergence nesmiřitelných rivalů může být nakonec docela bezděčně dosaženo.