Již víc jak půl století rozlišuji mezi vědami a naukami. Vědami jsou pro mě obory studia přírodních jevů, jakými jsou fyzika, chemie, ale třeba i medicína a některé disciplíny zkoumání přírodního prostředí. Základním jejich rysem je, že jejich teze, teorie a celé bloky vědění jsou ověřitelné, protože jsou opakovatelné. A druhým pak schopnost předvídat.

Dneska je zvykem tak zvané humanitní vědy označovat za „slabé“ vědy. Považuji to za nesmysl protěžovaný především lidmi, jejichž světový názor nadřazuje lidské racionalitě, tedy především vědě jakési vyšší jsoucno, anebo alespoň nespecifikované duchovno lidského vědomá. Sledují tím snižování významu vědy pro lidské dějiny, ba dokonce někteří vědu považují za začátek úpadku lidstcva.

Specifickým druhem nauk jsou v mých očích ucelené názory jedinců. Číňané je považují za učení. Nejde jenom o jejich Konfucia či Lao-ce´, vnímám tak Buddhu, Marxe, Aristotela či Hegela a mnohá další. Zmocní-li se takového učení široká komunita následníků až „věřícch“, může ho změnit na ideologii, nebo dokonce náboženství. Tolik o mém dělení lidského vědění.

Mezi nauky řadím také, ne-li především ekonomii. V prvé řadě ji odlišuji od národohospodářství, které řadím mezi odbornou lidskou činnost, jakou jsou všechny technické disciplíny všelidského vědění.

Ekonomie dneška je z větší části, až na výjimky, jenom nauka o tom, jak více vydělávat. To není zkoumání, které hledá pravidla o hospodářství, o významu hospodářství pro společnost, o tom, že hospodářství je jenom součást společnosti, a nemůže v žádném případě diktovat celé společnosti. Marx takový pohled na ekonomii správně nazval politickou ekonomií. Tak jako se stala filosofie marxismu základnou pro marxistickou politickou ekonomii, tak dneska dominující ekonomie není ničím víc jak klasickou liberální ekonomií aplikovanou na globální svět. Jelikož se jí zmocnily široké kruhy odborníků a hlasatelů této nauky, či až dogmatické víry, stala se ideologií a ničím víc.