NEHORÁZNĚ O DĚJEPISU.

V současné době intenzivního ideologického boje vznikla opět nutnost přepisovat minulost.

Na historiografii, čili dějepis se dá od nepaměti uplatnit Churchillovo rčení o statistice. Čili. Uznávám jen ty „dějiny“, které jsem si sám upravil. Tento můj dlouhodobý názor se opírá o přesvědčení, že minulost nikdy nejde popsat naprosto vyčerpávajícím způsobem. Vždycky se najde nějaký badatel, který vyšťourá nový dokument, či najde nějaké dosud neznámé skutečnosti, kterými odůvodňuje proces „úpravy dějin“. Absolutně úplný popis minulosti není možný i proto, že by ho lidský mozek vnímal daleko delší dobu, než po jakou se ta, či ona událost děla.

Dějepis je proto vždycky výběrem událostí a za druhé jejich interpretací. I ten nejpoctivější dějepisec má své celoživotní zkušenosti a je mu vlastní konkrétní světonázor. Naprostá většina historiků dokonce vyznává určitou ideologii, ať již náboženskou, či jinou. A úplně nejhorší je, když historik je existenčně závislý na svém „sponzorovi“, jehož zájmy či postoje přijal za své. O fanaticích všeho druhu nemluvě.

Dovoluji si proto tvrdit, že dějepis v prvé řadě není vědou. Jde o vyprávěnku. Každý historik si z dokumentů o daném úseku minulosti vybírá jen určité skutečnosti. Výběr řídí svým hodnocením o jejich důležitosti. Jinými slovy prospěšností pro jeho zájmy, či pro potřeby a zájmy svého sponzora, či zaměstnavatele. Takže už samotný výběr dokumentů a jiných důkazů je záměrně neúplný. Nehodící fakta se v lepším případě ignorují, v tom horším potřebně interpretují, nebo dokonce záměrně zamlčují, nebo prostě popírají. Výběr jen některých skutečností z celé plejády dějů té doby je prvním stupněm manipulace s historií.

Mnohem důkladnější manipulací s minulostí je pak interpretace jednotlivých událostí a konečně výklad celého dějinného období. Tady najít meze „tvůrčího“ přínosu k reálné skutečnosti mnohdy vůbec nelze nalézt. Proto po celá období platí jen jeden výklad celých historických období, založený především na ideologii a převažujícím, mnohdy dokonce jediném světonázoru celého společenství, kterému je dějepis předkládán. Je-li výběr událostí a faktů z jednotlivého období historie manipulací s minulostí dle záměru autorů a jejich živitelů, je interpretace dějin vždy odrazem, zrcadlem a důsledkem přesvědčení autora, konkrétní zájmové skupiny, či určité části celého společenství.

Na tomto místě uvádím jen jednovětou poznámku. Nejzákeřnějšími manipulacemi s minulostí jsou vždycky interpretace prezentované politiky.

Na závěr kladu otázku, na kterou hledám odpověď již nejméně půl století. Má Evropa vůbec své dějiny? Před zmíněnými desítkami let jsem pročítal dějepisy několika národů a zjistil jsem, že až příliš často v nich stejné události ten, či onen národ popisuje jinak. Co je skutečnými dějinami? Jeden výklad, druhý výklad, či oba? Dějinami Evropy jsou dějiny jednotlivých etnik, národů, dynastií států, nebo se dají najít nějaké společné? Když ano, tak jaké a především jak se k nim dopracovat? Že by každý současný národ napsal své a pak obrovský tým odborníků zkompiloval, co je v nich společné a to vydal za dějiny Evropy?

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *