Několikrát jsem se zamýšlel nad tím, jaké asi vlastnosti museli mít kdysi lidé, kteří si zasloužili, aby jim jejich okolí říkalo Bohumil, nebo Bohuslav. Nikdy jsem nedospěl k jednoznačnému názoru. Ovšem již dlouhá léta vím, kdo by se měl jmenovat Bohuroven. Včera jsem si to opět připomenul při sledování pořadu TV Barrandov, nazvaném Týden s prezidentem. Ředitel Soukup, který vede vzpomínaný pořad, dal Zemanovi příležitost, aby se přiznal k tomu, co ve své funkci, za uplynulých šest let udělal špatně. Je pro Zemana naprosto typické, že se nedočkal od něj jakéhokoliv sebezpytu, nadto opravdového uvedení alespoň jediného případu, v němž by Zeman připustil, že udělal chybu, zmýlil se, či prostě šlápl vedle. Uvedl pouze případy, kdy něco prosazoval a stále prosazuje a ještě nenašel pochopení, aby se mu to povedlo prosadit. Jako exemplární případ uvedl mimo jiné svůj záměr, přenést velvyslanectví ČR z Tel Avivu do Jeruzaléma. Což je v mých očích katastrofální špatnost. Zeman ve své pýše nikdy nepřipustí, že se mýlí, že hlásá nějaký konkrétní nesmysl, že prosazuje zrůdnost, či že zaujímá špatný přístup k řešení nějakého problému. On se tváří, že se prostě nemůže mýlit. To jenom lidé kolem něj ho nechápou, nebo dokonce odmítají jeho návrhy. Již po přečtení jeho textu „Jak jsem se mýlil v politice“ jsem konstatoval, že autor neuvedl jediný příklad svého chybování. Vždycky byl pouze nepochopen, lidé kolem něj zklamali jeho důvěru, záměrně jej podrazili, či podvedli a jiné egoistické nesmysly. Lidově řečeno „Já nic, já muzikant“. Zeman ve svém sebechápaní se považuje za neomylného jako je ze své podstaty neomylný samotný Bůh. Naše zem má tedy obrovské štěstí. Po Havlovi, který své svědomí povyšoval nad zákony doby, Klausovi, který znal jedinou možnou pravdu o světové ekonomice, je naším nejvyšším představitelem člověk rovný bohu – pan Miloš Bohuroven.