Dnes už nikdo nepochybuje o tom, že ve společnosti se nebezpečně rozevírají sociální, čtěme, příjmové nůžky. Není to však jediný, rizikově se zvětšující rozdíl v naší společnosti. Všímám si, že především mezi politicky aktivními příslušníky elit se otvírají jiné nůžky. Nůžky ideové, ba až ideologické. Ty se už viditelně změnily v dogmatickou víru, která zákonitě přináší do společnosti nenávist. Tvrdím, že nenávist působená sociální diferenciací nikdy nebyla tak děsivá, a hlavně početná, jako rýsující se nenávist ideová. V mých očích jde o logický výsledek zmatenosti politického převratu, který jeho guru nazýval sametovou revolucí. Že nešlo o revoluci, bylo již tehdy zřejmé, protože šlo jasně o recesi, čili návrat do minulosti a to dokonce dosti vzdálené. Do minulosti kapitalismu „laissez faire“, čili primitivního divokého kapitalismu liberálních dogmatiků. Sametovost převratu si pak vynutil Havel sám pro sebe, aby si u KSČ zjistil prezidentský post. Kdyby jim neslíbil nedotknutelnost, tak by jej nikdy za hlavu státu nezvolili. V některých lidech díky tomu zůstal neukojený vztek a touha po pomstě. Sice později jim byl poskytnut ventil v lustračním zákoně a v zákoně o zločinnosti komunistického režimu, ale to už v mnohých touha po revanši byla hluboko zažraná. Své způsobilo také Havlovo „pseudorevoluční“ heslo o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Ti, kdo uvěřili tomuto blábolu tehdy nepochopili, že Havel mluví pouze o vítězství své pravdy a své lásky, kterou již tehdy a nikdy potom nesdílela velká většina naší společnosti. Postupem času se ovšem představy o jeho pravdě, ale i o jeho lásce naprosto vytratily. Jeho následovníci se cítí dnes už naprosto opuštěni. Vznikla tak jakási pseudoelita nenaplněné naivity, jež v nich probouzí zákonité reakce nenávistného vzteku, zaměřeného prakticky proti všem. A tak máme naši společnost dneska rozdělanou na několik totálně nesmiřitelných skupin. A bohužel nůžky mnohačetné rozdílnosti se mezi nimi stále více rozvírají.