S masivním rozšířením internetu začali novináři svůj boj o přežití. Skončil totiž jejich monopol na sdělování svých názorů ve veřejném prostoru a jejich privilegovanost účinkování v nejsledovanějších médiích. Je pravidlem, že každý, kdo ztrácí existenční jistotu, se takovému stavu brání. A pokud ještě k tomu ztrácí svá privilegia, může velice často propadat až ke zkratovému chování. To se v těchto dnech a zcela současně úplně náhodou, projevuje jak v ČR, tak na Slovensku. U našich sousedů někdo zabil novináře. V roce 2015 došlo na Slovensku k 48mi vraždám. V roce 2016 bylo ve SR zavražděno dokonce 60 lidí. A loni pro změnu 57. Sice nevím o každé události, která se na Slovensku strhne, ale vím naprosto bezepčně, že ani v r jednom z těch let nikdo kvůli zmíněným vraždám se nesrocoval na ulicích a už vůbec na nich spolu s jinými příslušníky zbylého davu neřval, aby padla vláda. Takže zabíjejte si vesele koho chcete, ale běda, když zabijete novináře. To pak ihned mafie jeho kolegů, díky své privilegovanosti na ovládání médií, podněcuje tak dlouho temné pudy určité skupiny lidí, až je vyprovokuje jít si vyřvat své frustrace před budovy státní moci. V ČR zase stačí, když někteří politici kritizují práci kupříkladu ČT, aby se strhla mediální vichřice. Ti, co na začátku tisíciletí v pofiderní spacákové revoltě ukradli Českou Televizi veřejnosti volávají opět na pomoc „Blanické rytíře“ a snaží se ohloupit alespoň část veřejnosti, že jde při nejmenším o konec civilizace, ale určitě o ohrožení vlasti, když by se náhodou měla „jejich“ veřejnoprávní instituce měla vrátit pod kontrolu lidu, jak to říká náš demokratický systém. Novináři už dávno nejsou hlídacími psy demokracie, či alespoň politiků. Naprostá většina z nich podporuje zájmy anonymní, leč nejvlivnější moci. Za takových okolností si až doposud uchránili svá privilegia a v ČR dokonce monopol na ovládnutí největšího veřejnoprávního média. Nikdy jsem nevěřil ve skutečnou mediokracii, protože jsem si byl vědom toho, že každé médium někomu říká pane. Takže jde o jeho vládu a ne vládu média nad veřejným prostorem. Ovšem novináři i v pozici nájemné pracovní síly si dosud uměli vytvořit prostor jakési osobní tvůrčí svobody a především vlivu na politickou scénu. Ten je jim milostivě povolen s jediným omezením. Nesmí se dotýkat zájmu vlastníka médií. A to by mělo platit i pro ČT. Vlastníkem jsou její koncesionáři a ti mají z toho titulu plné právo svou vůlí vyjádřit. Bezprostředně. Tedy bez nějaké Rady pro ČT.