Odmítám tvrzení, že současná zastupitelská demokracie je v krizi. Už proto ne, že kapitalistická politologie za jednu ze svých  tezi vydává tvrzení, že krize je nutným průvodním jevem celého systému a především, že jejím překonáváním lze dosahovat nové životaschopnosti původního systému. Odmítám rovněž názor, že zastupitelská demokracie je sice špatný systém, ale ze všech možných přece jenom nejlepší. Je to nehorázná lež. Pravdou totiž je, že mocenská vrstva, která ovládá společnost po celé dějiny, zatím svou silou, vlivem a mocí nedovolila veřejnosti prosazení a uplatnění jiného politického systému, než zastupitelskou demokracii. Zastupitelská demokracie byla totiž mocnými realizována tehdy a teprve tehdy, když měli jistotu, že neohrozí jejich nadvládu. Známý bonmot o tom, že by volby nikdy nebyly, pokud by mohly něco změnit, totiž by měl správně znít: „Mocní povolili „luze“ volby tehdy a teprve tehdy, když nemohou na jejich panství nic změnit“. Zastupitelská demokracie je proto v mých očích jevem historickým, čti časově omezeným a jednou tedy zanikne. Z uvedeného mně vyplývá, že současné problémy, které má zastupitelská demokracie už nemusí být krizí, ale její postupnou degenerací. Z čehož mi zákonitě plyne, že už není reformovatelnou. Musí být, dříve či později, nahrazena demokracií jinou. I když tu novou není třeba hned pojmenovávat a už vůbec ne prosazovat její konečné, někdy až extrémní podoby.