Napsal jsem včera, že jsem celkem spokojen s tím, že v politické části veřejného prostou USA zuří bratrovražedný boj mafií elitářů. Jen mi vadí, že Trump si nějak pitomě vybral i své nejbližší spolupracovníky. Ve stejný den, kdy prezident Trump řekl, že přišel čas pohnout se ke konstruktivnímu vztahu s Ruskem, a den poté, co prohlásil: „Měl jsem včera ohromnou schůzku s prezidentem Putinem“, zástupkyně USA v OSN Haleyová stupidně a zcela úmyslně prohlásila cosi naprosto protikladného: “Nemůžeme Rusku důvěřovat a nikdy mu též důvěřovat nebudeme!“ Takové prohlášení samo o sobě stačilo prakticky anulovat ve veřejném mínění světa pocit, že schůzka Putina s Trumpem byla přínosná. Dokonale pak všechno zazdil ministr zahraničí USA Tillerson, když bezprostředně po setkání obou státníků prohlásil: „Putinovo odmítnutí faktu, že to on ve skutečnosti zvolil Trumpa prezidentem Spojených států, když se vlámal do amerických voleb, stojí jako překážka našeho úsilí zlepšit vztahy s Ruskem.“ Připočtěme si k tomu ještě fakt, že Trump s Putinem se dohodli na budoucí spolupráci v zajišťování kybernetické bezpečnosti, dokonce na sestavení společné odborné skupiny. Trump ale musel tento svůj důležitý svůj již následný den odvolat, protože byl napaden nejen odborníky a politiky demokratické strany, ale i republikány. Musím proto konstatovat, že Trump je ve věcech mezinárodních jednání naprosto nedůvěryhodný, čili, že ve skutečnosti zemi nevládne. I když  russiagate v USA již probíhá nejméně rok na všech možných úrovních celých 24 denně a všech sedem dní v týdnu, tak to není jediné omezování vůle prezidenta Trumpa. Pokud si nezvykl s politickou elitou předem projednávat svá působení v mezinárodních vztazích, pak na jeho aktivity ostatní politici světa nemohou vůbec spoléhat.