Po setkání Erdogana s Putinem v Moskvě se mezi našimi rusofily rozšířila optimistická, až euforická nálada. Zbytečně. Turecko je pevným členem NATO a zůstane jím i nadále. Při tom zmíněná Aliance docela nedávno potvrdila, že za největšího nepřítele považuje Rusko a proto dělá všechno možné, aby ho odvrátila od jakékoliv aktivity proti jejím členským zemím. Setkání prezidentů Ruska a Turecka se uskutečnilo, podle mého soudu, proto a jenom proto, že chtěl Erdogan osobně Putinovi poděkovat za účinnou pomoc při potlačení puče. Myslím si, že to od Putina byla chyba. Měl nechat Erdogana padnout. Turecko by se vybarvilo pro další činnost v Sýrii. Pod diktátem USA by se s vysokou pravděpodobností uvolnily podmínky pro Kurdy v Turecku, takže by se posílila možnost vzniku Kurdistánu alespoň na území Sýrie a Iráku. Američané by v Sýrii vystupovali vojensky mnohem jednoznačněji proti Asádovi a tak by Rusko mělo jasného protivníka. Nyní se Turecko tváří, že začalo bojovat proti ISIL, ale ve skutečnosti bojuje proti zájmům Ruska, protože obsazuje území, v němž vládní vojsko bojuje s opozicí a podporuje fakticky opozici. Rusko se dostalo do situace, kdy se bude muset rozhodnout, zda bude tolerovat Erdoganovy ilegální kroky v Sýrii, nebo se zase s ním rozkmotří. Podle mezinárodního práva. Které by mělo dozorovat OSN, jsou na území Sýrie legálně pouze vojska Íránu a Ruska. Všichni ostatní jsou fakticky okupanti, mezinárodní zločinci zasahující do vnitřních záležitostí cizí země. U „Bílého muže Západu“, to není nic nového, chová se tak celá staletí, ovšem Turecko by ho nemělo napodobovat. Jenže ono otrocky plní tajné dohody s USA. Rusové se v posledních dnech dostali v Sýrii do tíživé až nezáviděníhodné situace.