Až dneska jsem se podíval na oslavy svátku práce v Moskvě. Již více jak dvacet let je pořádají odboráři, kteří mají o tom smlouvu s vedením Moskvy. Víc jak tři čtvrtě hodiny sleduji valící se průvod na Rudém náměstí. To není sto tisíc lidí, jak uváděla naše sdělovala. Řekl bych, že šlo spíše o pětinásobek. Zaujalo mne, že lidé nenesli, až na výjimky, velké transparenty, ale pouze jakoby osobní vyznání napsané na papíře připevněném na jedné žerdi. Naproti tomu byl ale průvod plný vlajek, balonků a různých mávátek. V prvé řadě ale ti lidé nevypadali, že je někdo do průvodu nutil a oni jen nezúčastněně jdou po vyznačené trase. Z tribuny je stále slyšet pozdravy, ale také výčet pracovních úspěchů fabrik a jiných institucí. Je to povznášející pocit, zase cítit tu sílu lidí práce. Doufám, že oni jsou si toho dobře vědomí, a že si už nenechají Rusko rozkrádat, či dokonce ukrást. Rusové jsou opravdu jiní. Tři čtvrtě století socialismu tam jednoznačně zanechalo nesmazatelné stopy, které se dokáží přenášet i na nejmladší generaci, která si jej už nepamatuje. Odborářští funkcionáři nemají vzletné a z papíru čtené projevy. Davy lidí jdou a oni je pozdravují a nejeden silným hlasem je burcuje. Mnohokrát slyším z jejich úst výzvy k míru ve světě, k hrdosti na svou práci a především díky za práci každého Moskvana. Skoro každý mluvčí připomíná, že za týden bude země slavit Den vítězství. Nejeden pak připomíná, že je nutné se připravit na budoucí vítězství. Jsem přesvědčen, že tento národ nelze porazit.