Jsem přesvědčen, že vyznavači Koránu se ještě nedopracovali k vyšší kvalitě pochopení svého náboženství, alespoň do takového stupně, k jakému dospělo křesťanství v Evropě po Třicetileté válce. Tehdy křesťanští vládci Evropy konečně pochopili, jednak že náboženství nemůže být ideologií jejich států a že za druhé, různé varianty křesťanství nesmí být důvodem válek mezi jejich státy. Všichni ti reformátoři kdysi jednotné, křesťanské církve římské, od Viklefa, Husa, Luthera až možná i po Kalvína, si jistě nepřáli zabíjení tisíců pro své odlišné názory. Jejich stoupenci se ovšem chovali tak, jak někteří první křesťané, kteří při šíření své víry byli schopni vybíjet celé národy a to nejen na Americkém kontinentu, ale třeba i v Kyjevské Rusi. Proces tohoto „dospívání“ mohamedánů, především z těch původních, čili Arabských regionů, ve  skutečné Muslimy ještě podle mne předmětné komunity čeká. Přesvědčení fanatiků z jejich řad, že mohou své náboženství rozšířit na celou lidskou společnost, je evidentně předem odsouzeno k nezdaru a je dokonce rizikovým faktorem zániku islámu, ba všeho lidství. To by si měli uvědomit především islámští vlivní předáci, kteří by měli své obce vést na cestu tolerance, hlubokého pochopení svého přesvědčení a polidštění své víry. Porazit islamistický terorismus mohou pouze a jenom samotní muslimové a nikdo jiný. To by si měli uvědomit především evangeličtí křesťané, kteří z nevyzrálých mohamedánů vytvořili a pořád vytváří fanatické islamisty za účelem porážky pravověrných, čti, pravoslavných křesťanů.