Razantní nástup nové moci hned po volbách mne nikterak nepřekvapil, ale v zatímním výsledku mne přece jenom potěšil. Očekával jsem, že krajně pravicová vláda se v prvé řadě zaměří na zesílení antiruské politiky, ve které by ji EU možná otevřeně, ale určitě potměšile utajeně podporovala. Vládnoucí PiS se ale zaměřila v prvé řadě na „třetí parlamentní komoru“, čili na Ústavní soud. Odcházející vláda totiž provedla jeho rekonstrukci poněkud neuváženě, řečeno jasněji, zneužila svého postavení a najmenovala si do něho své lidi dokonce i za soudce, kterým ještě neskončil mandát. Bylo samozřejmé, že noví vladaři takový podraz nespolknou. Bohužel nápravu problému vzali poněkud od podlahy a díky své většině v parlamentu prosadili poněkud diskutabilní nový ústavní zákon, týkající se tvorby Ústavního soudu. Zasloužili si za to v prvé řadě nevídaně silný odpor domácí opozice, který se projevil a stále projevuje, početnými demonstracemi nejen ve Varšavě, ale v mnoha jiných městech, ale především víc jak zdvižené obočí politické reprezentace EU. Z jejich strany je slyšet výtky o nedemokratičnosti a v kuloárech se dokonce hovoří o extrémní pravicovosti až fašizaci vlády PiS. V mých očích je to dobré, protože kdyby nyní Polsko začalo se svou antiruskou kartou, tak EU by se za něj veřejně nemohla postavit, když mu tak razantně vytýká nedemokratičnost, ba až něco horšího.