Vždycky jsem považoval EU za mrakodrap, stavěný od střechy. A co je nejhorší, stavěný bez plánů a ve zmatečném kvaltu, jakoby pod cizím nátlakem. Vadilo mi to v aktivním plédování pro EU, přestože jsem hluboce přesvědčen, že Evropa musí vytvořit jakési své „spojené státy“, jinak se stane bezvýznamnou. Kdyby se EU budovala od základů a ne od střechy, je docela možné, že dneska už by, alespoň její jádro, skutečně tvořilo jeden akceschopný stát a netahal by skoro každý její člen káru společných zájmů na stranu zájmů především svých. Je to nejlépe vidět při každém řešení složitějších, až krizových problémů. Přesněji řečeno, pomalu, leč jistě je každý sebemenší problém rizikem velké krize pro EU, protože každý stát dává přednost zájmům svým, čemuž pokrytecky říká svrchovanost, před zájmem celku. Zadlužení Řecka sice není malým problémem, ale přece jenom není tak strašným, že by se kvůli němu měla rozpadnout EU, ba dokonce eurozóna. Evropští političtí lídři pracují zmatečně. Neměli by se snažit vytvářet z EU byrokraticky sjednocované teritorium s normováním kupříkladu velikosti okurek a jiných nesmyslů, ale především by měli alespoň z eurozóny vytvořit silný stát. Komplexní stát se vším všudy, čili s mocí zákonodárnou, exekutivní i soudní a samozřejmě s patřičnými regulačními institucemi. EU potřebuje jakýsi parlament a komise mnohem méně, než potřebuje eurozóna svůj parlament, vládu, ústavní a další soudy a hlavně centrální banku, neoddělenou od státu a v žádném případě ne v rukou soukromých banksterů. Současný prezident Francie to vyjádřil předevčeremjako první. Je jenom škoda, že teprve tehdy, když v boji o svrchovanost Francie vidí, že Německo se chová jako vláda eurozóny, ba dokonce jako diktátor EU.